ČERVNOVÁ PROCHÁZKA.

Jakoby volaly flétny

z hvozdů hlubokých klínu:

jdeme přes koberec květný,

hledíme do leknínů,

jež z tůní tmavého stínu

se jako člunky feerické noří

a hvězdným pelem v kalichu svém hoří.

Jako by cymbály třeskly:

vábno tak, sladko je v hvozdě,

doupnáci s šerých skal steskli,

ty rozumíš: „Pojď!“ já „Pozdě!“

svit láme se modřínů o zdě.

Co vábí tě – ptáš se tiše,

ten leknín, ta jezerná říše?

Jako by housle teď nyly

tak toužebně, mile a snivě...

Ó, postůj jenom chvíli,

ty hledíš mlčelivě

k té lehce zamlžené nivě...

dosni sen mladosti krátký!

Já půjdu k leknínům zpátky.