červnové poledne

po jarní dřině na poli anebo na zahradě

je sladko padnout na hromadu kamení či chvojí,

si lulku zapálit a hledět na zvlněný kraj,

na naše pestré skály v lomech, pampelišky v sadě,

když po siréně z vápenky se ticho s vanem spojí

v polední dumu na slunci a plachý jinotaj.

tak dlouho vesna bloudila, než zazelenala se

na chudých našich horách malých, dole po oboře,

než z oblohy se vyřinulo teplo v čistý vzduch;

tak dlouho zvadlá srdce prahla po zrosené kráse,

až bárky květů vyplují zas na zelené moře

a od mechů až do korun se ozve snubní ruch.

teď křehká iluse a pokoj června poledního

s bílými oblaky tu tanou nad nevinnou zemí,

nic nepřipomíná, že svět je krvelačný bloud.

se srdce, s prsou spadlas náhle, neúnavná tího?

nikoli, silnější jen půda, zkvetlá nadějemi,

svou vůní nutí na vteřiny aspoň vydechnout.