ČERVNOVÝ DEN.

Den slunce, tepla. Odložil jsi žurnál

– co z bojišť hlásí se, je spokojivé

a jiné zprávy blaží ještě více –

a do sadu. „Sad“, ano sad. Je ovšem

jen o maličko trochu větší dlaně,

však sad. A dýše svěžestí a vůní

svůj ranní pozdrav. Potutelný špaček

na budce nad ořechem skřípe jaksi –

oh, darebáku, zahlíd jsem tě oknem,

jaks na višních byl: na vrcholku větve

jsi rval je nehorázně, až se zmítal

ten bědný stromek. Však teď z něho prchá

tlum vrabců, špačků, souzlodějů tvojich,

a dokud kradli, byli pěkně zticha,

teď na osyku odletli a křičí –

vy uličníci, vždyť vám neublížím,

vždyť vídám rád, jak vstupujete němě,

svou přirozenou žvavost potlačivše,

do stromu koruny, kde rudé višně

jak český granát rdí se. Natáhnete

ty krčky svoje tak, že celá postať

se promění, tak zeštíhlíte nějak,

že najednou jste vším a jen ne vrabci –

je, taškáři, to vaše inkognito?

Teď křičíte – oh, rozumím, toť lání

je přistižených darebů a lotrů,

leč v právu bych byl, kdybych vás i honil

a na postrach vám strašáka tam vstavil,

vždyť sad to můj a právo na mé straně.

Ach „právo“! Višňový strom stojí tiše

a neříká, že rudé sladké maso,

jež sporným předmětem je mně a vrabcům,

je vlastně výbavou, již stromek-matka

svých dítek zárodkům chce na pouť dáti,

až odejdou mu, až mu spadnou na zem,

jak matička dá tovaryši ranec,

když do světa jde... Marno zapírati:

vraždíme všichni. Každé sousto vraždou,

a život ničí život, by moh žíti.

Sny humanity – jak jste rozfoukány!

I válka... zprávička tu kmitne plachá,

stydlivá nápověď – a ejhle, tobě

krev povyskočí s přáním dál a více.

Bestie člověk... Smrčků pár mám v předu

pod druhým oknem. K nim jdu, podívat se

na tílka jejich a oč povyrostly

výhonky něžné. Zřejmě povyrostly,

– hle, o tenhleten kousek od předvčírka –

i hladím je – leč vida: otřásají

se dotykem mým... nevane přec vítr

a pohlazení moje lehké bylo...

Je, stromečku můj, nervosa to mládí?

Či odpor ku člověku?... Chápal bych jej.