ČERVNOVÝ VEČER

Svítivý letní den se do hor tratí

a rudě zlatí

kvetoucí louku, spící v jase,

po které bílá cesta rozběhla se

k blízkému lesu, jehož smrky stojí

jak v černé zbroji

rytíři chmurně mlčící.

A po té stezce, k níž se tísní

třezalky žluté, modré šalvěje,

kopretin, rmenu bílé závěje,

večerem kráčí s tichou v duši písní

a trhá květy sluncem dýšící,

jak v tanci jde a cesta před ní svítí,

zář červánků jí šedé šaty nítí

a růží hoří v jejím vlase.

Leč tmavý stín již loukou rozrůstá se,

potichu plíží se až k stezce jasné,

zde chvíli váhá,

pak černou rukou po ní sahá,

a stezka zhasne.

Tu ona zpět se rychlým krokem vrací,

šat její temní, tvář se ztrácí

v tmě večera, jen bílou kytici,

v náruči její šerem svítící,

zřím blížiti se víc a víc –

tu všechny touhy mé a snění

jak noční motýli jí letí vstříc

a zapadají v květy kytice,

jež stkví se šerem září měsíce.