ČESKÁ BALLADA.

To stalo prý se – lidé nejstarší

se ovšem na to nepamatují,

ač případ svého druhu jediný

by zasluhoval živé vzpomínky –:

Satirik napad kdysi kohosi

šíp vehnav jemu v patu Achillovu,

šíp pevně trčel, pata bolela.

Hoj, jak se chvěli touhou gourmandi,

jak zlatá mládež sedíc v kavárnách

sklepníkům z ruky rvala revue

i týdenníky čerstvě páchnoucí!

Nám Osud nedal gladiatory,

zápasy s býky, boje kohoutů,

nám Osud dal jen boje literární

a bitvy ducha aristokratů –

co stane se? A jakým jedem as

teď napadený zase odvětí?

Konečně! Zde to. Jaké sklamání!

Zhloup člověk ten? Či co se stalo s ním?

Moh whisky dát mu nebo vitriol,

moh jíti známou cestou kritickou

a rozebrat jej hezky od kolébky,

že celá niť by nezůstala mu,

moh házet sofismata blýskavá

a všemohoucí, všudypřítomné

citáty z osvědčených autorů,

moh hrubost vplést, jež k vůli decoru

se omlouvá vždy temperamentem –

a jakou limonádu zatím dal!

Že zcela v právu je prý satirik,

že on si paty svojí povědom,

že neví, proč by neměl doznati,

co sám před sebou zakrýt nemůže...

– Jak pošetilé!... Přímo idiot! –

I byli rozmrzelí gourmandi

a zlatá mládež naše v kavárnách

při vodě nelibostí zívala,

však hlubší naše české povahy

v tom vlastně smutný problém spatřily.

Jak, není to jen symptom nemoci?

Duch nalomený? Rozum zkalený?

Šlo několik pak přátel oddaných

ku psychiatrům v trudné potazy,

ti nenápadně potom prohlédli

si pacienta, žití, spůsoby,

směr myšlení i zálib jeho sklon –

a uznavše, že nemoc jeho z těch,

jež mohou, vybuchnuvše nenadále,

ohrozit život spoluobčanů –

jej mezi blázny kvapem zavřeli.

A spůsob této moudré ochrany

byl v brzku tuze jasně zpodstatněn:

pacient mezi blázny zbláznil se.

Kývali smutně hlavou přátelé

a smutnou útěchou se těšili,

že poznali tu poruchu zlou v čas,

„hned tenkrát po tom ostrém nájezdu,

jejž proved na něj šelma satirik...“