ČESKÁ CHALUPA.

Tak je tu: prostá, s usměvavým vzhledem,

s doškovou střechou, na níž netřesk zraje,

jdi přes práh, dávno vše jsi viděl předem,

a přec vše zdá se ti jak odlesk ráje.

Ta kolébka, stůl, obraz v rámci hnědém,

ta přeslice, ten džbán, jenž květy hraje,

vše, jak to vnuku dáno v odkaz dědem,

zde před tebou, kus domácího kraje.

Vždy skromně, v koutku... A přec, jako matka

když na statné se jaré syny dívá,

tak zdá se, k tobě hovoří ta chatka:

– „Ty paláce, ten lesk, ten přepych, jemné

ty skvosty zde, ta všecka krása živá,

ten ruch, ta skvělosť – vše to vzrostlo ze mne!“