ČESKÁ DUŠE.

V linii, v tónu, v barvě i v slově

hledáme tvar tvůj včera i dneska,

ve hlíně měkké i v hrdém kově,

ubohá, plachá dušičko česká.

Nikde tě není, a přec jsi všude,

na cestě polní, douška kde voní,

fujárka tebe pastvinou hude,

topolů řad kde větrem se kloní.

Kde sedí nízká chalupa v stráni,

a kde se oráč nahýbá k pluhu,

v obzoru vížky s červenou bání,

za níž les kreslí širokou stuhu.

Točíme zraky různými směry,

odkudsi z dálek přivést tě chceme.

Umění fantom stojí tam šerý,

a my jak zpilí jdeme a jdeme.

Kdo nechceš jemu žehnat jak chlebu

a honem bořit vstříc všecky hráze,

petrefakt z tebe udělá v šklebu

prorůčků nových silácká fráze.

A ty dál bloudíš, dušičko, plaše,

kde tolik hesel žehne i studí,

jen tomu dáš se, dušičko naše,

kdo tě má v hloubce ve vlastní hrudi.

A ten tě vyřkne ve tvaru skvělém

trhnutím tužky, slovíčkem jedním,

stane se slovo pojednou tělem,

a my pak v štěstí klečíme před ním.