ČESKÁ DUŠE.

Je česká duše posvěcena zemi:

z ní vyzařuje žírných krajů dech

s poli a lesy, ztajenými vesnicemi,

s malými říčkami, jež plynou jako v snech

a blyskotají úsměvny a němy,

slunečných plny mírných pocelů,

s městečky, trčícími vížkou kostelů

z ovocem přetížených sadů

a s romantikou příkrých skalních hnízd

rozpadlých dávno, zpustošených hradů.

Jen vzdálen české duši ruch zní měst,

výpočty tvůrčí nesměle se výší.

Jí patří plodná země, výška hvězd

a hudba mírné přírody, již slyší:

jen zřídka architektur klene zkružení,

jí zřídka patří chrámů velebnost a sláva,

neb horečných měst kyklopická sdružení,

kde kouři továrními nebe promodrává,

neb štoly krtčích cest kdes v říši podzemní.

Je v české duši obraz sídel klidných

a uzavřených, v sobě zatichlých,

kde dny a roky, snad i staletí

bez přátel v celém světě jako v prokletí

musila žít,

kde mírných očí vlídných

oráči širá pole orali,

vsi střehli a svá drobná města v dobách zlých

před osadníky zájmů podloudných,

když z ciziny se proudy prorvali,

musila vstřebávat a pohltit...

Teď pevně, věčně musí tu již stát:

Neb velkých zkoušek smutkem vesmírným

a nesmrtelným jako boží řád

se přikovala k svému Bohu nahoře,

a dole k zemi připoutal ji v pokoře

oráčů osud, dobrých pastýřů, tož lidí,

i po pastvinách rozptýlených stád...