ČESKÁ ELEGIE.

Je zakletá ta země,

že mlčí, ztráty své jak čítala by

den po dni, po roku rok, dlouhé věky

a stále naslouchavě vyčkávala...

Tak připadá mi, zvonce stád když slyším zníti,

nad nořícími z par se rovinami

prosté když voní kvítí,

když křiknout slyším kohosi v tom tichu,

jak v údolí se smráká...

Den jak by čekal na noc, na soumraky

les tmavý, na spánek vsi ztichající,

a člověk na ruku, jež dnes neb zítra

chystá se udeřiti.

Ta po čase čas hrdlo pevně sevře, v prostřed

slov nedořečených... a zas je ticho...

Zde opatrně, zatížené, unaveně

si zvykli lidé kráčet s vylhanými nitry,

jak nebyli by před nikým už jisti,

dost klidni, aby práci požehnanou

stvořili k zítřku, aby důmyslní

sny svými v květy pyšné vypučeli,

je nechali zrát v činy...

Jak by tu vnitřní život odumíral

plachostí jakousi, čas krátký na vše

jak vyměřen by byl i na život i na smrt,

i na bolesti, radosti i lásky...

Tak bez porozumění sobě jdeme

kams v potácivém spěchu...

Tu před obrazem krásným nepostojí

duch, jehož nelze krásou okouzliti...

On nezahloubá se, jak v svatém tichu

posvátných hájů šel by k obětnici

a vyhledal své bohy... Vzácná kniha

mu svatou studnou není, z níž by píti

šel za noci, když v klenbě nebes hvězdy vzhoří

a život jako skrytý pramen mocný

když bouří, valí se kdes nevidně v tom temnu.

Jak někdo by nám zlhostejněl tu život,

jej pronásledoval až ku plachosti,

jej otrávil až do dna, pochybnostmi

nás naplnil a nedůvěrou k zítřku,

tak jdeme, duchový zrak přimhouřený,

lhostejně ceníme i střep i dílo,

i řemeslo i krásu, bez rozdílu, –

ba vlečeme se jako žebrák chromý,

však spokojený s tím, co vyžebral si,

jenž, když je hladov, vyklopí svou brašnu

a všechnu kořist hltá, nevybírá

a křižuje se sytý...

Však bývá hůře,

den jak by čekal na noc, na soumraky

les tmavý, na spánek vsi ztichající

a člověk na ruku, jež dnes neb zítra

chystá se udeřiti,...

a pak když udeří nás,

když schoulíme se, jak psi olizujem‘

karabáč, na němž vlastní krev lpí zaschlá,

rozmarem pána znovu povzbuzeni

zdviháme hlavy, opět zavětříme

a kořist, za níž pán nám hnát se kázal,

mu vděčně uštvem k smrti...