Česká hotovosť.

Náš věk se hlučně v propasť kácí,

jak v bouři balvan s šedých skal,

zář kolem hlavy se mu ztrácí,

a zhýřilostí chabne sval;

rád ku světla by vzlétal zdroji,

však zanáší ho lidstva vzdech,

a slzná útěž bídy stojí

mu na šíji a na křídlech.

Zda vzlétnout může pěvců radou

ten zamračený jeho zjev?

on chabne, mře, a blíž se kradou

na ždanou loupež Svár a Hněv;

tak skonává a vchází nový,

s ním lidských běd a žalů svod,

Lesť pluhy kuje na okovy

a výkřiky schnou zdroje vod.

Po dálných nivách zbraně zvučí,

ne výskání a písní lad,

brat brata zabíjet se učí,

ne poznávat a milovat;

což na tom, oltáře-li ducha

se řítí hlukem zpoustných děl,

svět stydne, nebesa jsou hlucha

a hekatomby rostou z těl.

Tak místo k slunci, místo k předu

svár tlačí lidstvo do tmy zpět,

hruď plna jizev jest a vředu,

a lékem střela, meč a jed;

vše zklamáno, vše v stálém vření

a kolem všude záhad roj,

má pěvec hledět bez zachvění

na práv a klamů lestný boj?

On ku právu se přidej cele,

a vyrvi zradě drahý plen,

v boj za lidskosť se vrhni směle,

nechť byl by znova krví křtěn,

a zahyne-li meče svahem,

duch neklesá, jen těla tíž,

tak aspoň posvátným je prahem,

by lidstvo postoupilo výš.

Tak chce to míti souboj časů:

boj nádhery a různých běd,

boj přesycení s hrstkou klasů,

boj tmářství s jásavostí věd;

a jak se v moři vlny mění

svou vznášejíce tuří plec,

tak osud lidstva v času chvění;

boj trvá – právo stoupá přec!

I vlasť snad krví bude křtěna,

než jasnou k nebi vznese tvář,

leč čím víc byla pohaněna,

tím větší bude slávy zář;

a vím, že v záhad stálém sporu

ta českých srdcí hotovosť

nic nehledá až do úmoru

než lidskosti a práva skvost.