Česká jarní.

Vždy stejně zní ta píseň stará.

V té práci a krvavých dnech,

když z daleka táhne zvěsť jara,

a jeho tak hluboký dech, –

my tisíckrát sklamáni znova

a tisíckrát klesnuvše v prach,

přec šeptáme naděje slova

a záře svit vidíme v tmách.

Hle, jak se juž usmívá v dáli,

tak sladce – ó, není v něm lež!

Leč, proč bychom k němu se drali?

vždyť musí k nám přijíti též!

Tu tiše si stoupneme stranou,

– ta skromnost nám vrozena tak –

a červánky zlaté kde planou,

v dál’ rozchvělý upřeme zrak.

Tam zatím vše kvete již, jásá

zpěv ptáků a modrá se bor

a slunce své paprsky střásá

na lesy a temena hor –

leč u nás vše posud tak chudé,

jak zakleto ve dlouhý sen –

ó, Bože, což stále tak bude?

Kdy jara nám zasvitne den?

Než těšíme sebe a tiše

jen stojíme – čekáme zas...

A když zříme, jiným že dýše

v skráň, přeje jim zlatý svůj jas,

tu nesměle šeptneme rtoma,

a zní to jak modlitby zvuk,

jak tichounký děcka pláč doma,

vzdech tlumený v úpění muk...

A když i ten zajde a zmizí

a posud nic – marný vzdech, sten

a jaro, k nám chladno a cizí,

tam v dáli vše zahřívá jen,

tu s zapřením velkým – zda prosit

my zvykli kdy? – zakryvše skráň,

jak smrt by nás měla juž skosit,

v dál’ chvějící vztáhneme dlaň...

A čekáme zase, zda na ni

jen jediný vhodí nám květ

a jediný úsměv jen v skráni

zda vkouzlí nám ten jeho vzhled,

zda prostičká jediná píseň,

již v koutku pták zatiknul kdes,

snad zaplaší všechnu tu tíseň,

jíž tolik čas ve hruď byl snes!

A čekáme stále – a zvolna

čas nad hlavou uniká dál,

v níž myšlénka s myšlénkou bolná

se střídá a němý ten žal –

a zatím hle! u nás znov’ sněží,

až hrobem vše zavane sníh,

kol hluboké závěje leží

– a my přece stojíme v nich.

A čekáme – nevíme ani,

že soumrak pad’ do našich cest,

že strnulost utkvěla v skráni

a dlaň že juž svírá se v pěst;

že dech v hrudi zvolna se tají

a závěje sáhají výš – –

v dál’ horečné zříme jen, bájí

kdy zavítá jara k nám říš...

Však marně, k nám nejde – jen mraky

víc obzor náš halí v svůj klín,

víc slábnou a kalí se zraky,

jak v noci by patřily stín – –

až posléz vzdech k nebi se vznáší,

mdlý ohlas všech ztracených dob,

– „dá Bůh, snad potomci naši“ – –

– a to druhé stají už hrob...

Ó, trpce zní ta píseň stará.

V té práci a krvavých dnech,

když z daleka táhne zvěst jara,

a jeho tak hluboký dech, –

my tisíckrát zklamáni znova

a tisíckrát klesnuvše v prach,

přec šeptáme naděje slova

a záře svit vidíme v tmách...