ČESKÁ JARNÍ.

Hoj, už sever neburácí,

dýchá teplý jih;

což tím jeho dechem ztrácí

z údolí se sníh!

Matičko přírodo, vzbuď se nám, vzbuď!

Což se ti předtuchou neplní hruď?

Než se kdo naděje,

skřivánek zapěje,

po nivách, po lese

jásot se roznese

a ta louka hned

bude plna květů,

že si výskne ret:

Jaro! – krásné jaro je tu!

Jen v tom českém světě stálá

zima jest a mráz,

nikdy slunko nezasálá,

nezahřeje nás.

Milený národe, neklesej jen,

jasný i Tobě se rozbřeskne den!

Neztrácej naděje!

Slunko se usměje

na zem i na naši,

chmury z ní zaplaší,

zažene z ní led

do neznámých světů,

i náš výskne ret:

Jaro! – české jaro je tu!