ČESKÁ KNIHA.

Když předkové se potáceli v tmách,

jak bojovníci s hrudí proklanou

kdes bojištěm; když duší zlekanou

mrak za mrakem jak černý pohřeb táh',

a oči ztrhané se zrosily

i při úsměvném dítěti i v snách;

když osudem až k zemi sehnuti

kdes marně o přístřeší prosili –:

tu v tobě, kniho, zapomenutí

a klidu došli, svaté posily.

Když nám, jich dětem, v těžkém zápasu

vzkřik hněvu, bolestného úžasu

a strachu o budoucnost, úpění

se k nebi z hrdel dralo nadarmo;

když biti, posmíváni, tupeni

jsme všeho vzdávali se raději

a zase otrocky šli pod jarmo –:

tu kniho, tyčila ses před námi

jak prorok s velikými věštbami

a v bědné srdce, prolomenou hruď

vždy vlévala jsi balšám nadějí,

vzdor hrdý, sílu, touhu závratnou

kams k výšinám a v příští daleká,

a víru, víru velkou, posvátnou

v řád božský, ve sny velké člověka.

Ó česká kniho, požehnána buď!

Buď vůdcem vždy! A jako dřív i teď

nás přes bezedná moře hrozných běd

a krve prolité a slzí veď

v zem zaslíbenou, nový, lepší svět!