ČESKÁ KORUNA.

Koruna jsem, jejíž zlato ryzí

z českých srdcí bohdá nevymizí;

v době zlaté slavný Karel král

vlasti milené mě v odkaz dal.

Bych pak pro budoucí doby stesku

mohla zázračného nabýt lesku,

Karel dříve králi Václavu

položil mě svatou na hlavu.

Proto svaté půdy svého krále

podivně jsem ostříhala stále

a svou tajůplnou převahou

stokrát spasila zem neblahou.

Když můj národ klesal do poroby,

hřímala jsem v žáru svaté zloby:

„Pryč ta pouta s paží, s duší rmut –

Václav králem vaším doposud!“

Když můj národ mluvil řečí cizí,

plísnilo jej zlato moje ryzí:

„Staň se již tvým čestným návykem,

mluvit Václavovým jazykem!“

A když víru tratil národ štvaný,

sršely mé blesky na vše strany:

„Věrně, družino má, k víře stůj,

pro niž slavně horlil kníže tvůj!“

A nech národu i doba nová

tvrdá pouta nevolnosti ková,

v nevěry jej uchvacuje proud,

já mu nedám ve tmách zahynout.

K posvátnému Václavovu hrobu

vyzývat ho budu v trudnou dobu,

by tu jiskrou nadšenosti vzplál,

kterou hořel jeho svatý král.

V jeho bojích s násilností dravou

hlasně budu volat nad Vltavou:

„Kříž, jenž na mém temeni se skví,

slibuje ti slavné vítězství.“

Tak můj národ přečká zloby příval,

rekem zůstane, jímž věky býval;

a byť smrtná šla naň záplava –

koruna tu krále Václava.