ČESKÁ KRAJINA.

Řad tmavých návrší se táhne v šíř i dál

a na nich skalisk ostré silhouetty.

Kraj, na nějž tolikrát jsi v žití vzpomínal,

zas’ vítá tě jak před mnohými léty...

modravých hájů pruh, doubravy stesk a tiš

a na lučinách zlatá záře hravá.

Těm, kdož tu živi jsou... ty věru závidíš.

S tím krajem spjala tě kdys’ láska žhavá!

Kostela bílá věž... pod strání starý mlýn,

už z daleka tak přátelsky ti kynou.

I potok s vrbovím, lip věkovitých stín,

obláčků jarních nach, jež azurem v dál plynou...

Zní zvonu hlas. – Vsi v sváteční zříš klid

i v strohé za ní hradu zříceniny,

jak skřivan výše vzlét’ k Tvůrci se pomodlit

nad kyprou brázdu rodné svojí hlíny.