Česká obloha.

Jak hrobky kupole, jež vzpjata smělo

rozžehla věčné lampy plamen stálý,

ty se sluncem, jež s tebe žhne a pálí

své nádherné a mrtvé vznášíš tělo.

Ó česká obloho! Co našich spělo

k tvým výším vzdechů! Zanikly v tvé dáli,

zpět k světu hluchému se přijít bály,

a bůh nahoře odvrátil své čelo.

Mníš, že to hněvem obloha ta rudne?

Že slza žalu na nás dolů stéká?

Ne! nedbá nebe bídy naší trudné.

Toť červánek, toť chladná sprcha deště.

A zrak náš marně po obloze těká,

zda starý bůh tam pro nás žije ještě.