ČESKÁ PÍSEŇ.

Jdu zemí zhořklou od krve.

již pokorně jsme přelévali.

To ticho srdce moje rve,

když měřím pokořenou dáli.

Tu z bolestí jsme přezráli,

zdupané pole skromných klasů.

To hrůzy po nás dupaly

nás vyhladivše z myslí, z časů.

Mřít chudí, přísní k duším svým,

vždy na okraji hrobů nohu,

mřít za plotem a blaživým

žebráckým skonem kráčet k Bohu:

tak šli jsme, sníce o činu,

jenž rovný spravedlivým duším

by dones v jednu hodinu

svobodu zotročeným uším,

to o činu, jenž dovede

pohltit osoby i chvíle

a jako osud k věčnu jde,

živ z jeho moci, krásy bílé...

Dřív třeba mřít je minulým

a uložit je v slehlé hroby,

dřív třeba spásy zhynulým,

srovnati nebes láskou zloby, –

leč pak, zem zhořklou mládnouti,

zřít duše přerůst otců viny.

Je živým sobě vládnouti

a pro budoucí... věřit v činy.