Česká radost.

Jak chudá popelka, jež u krbu se hřeje,

kdy slyší skřivánka, jak první píseň pěje,

kdy v mladé zahradě ve slunce ranním nachu

zří višně s jabloní se v květném koupat prachu,

ta naše radost chudá, třesavá

si oddychne, jak jaro nastává.

A běží chvatně ven, až unavena poutí

ve vřesu páchnoucím chce sobě spočinouti,

však datel zaťuká, žežulka zalká z blízka,

a jí hned rosa v zrak a v duši stesk se vtíská,

a kde jest jaká struna ve hrudi,

hned k smutnému se zpěvu probudí.

A lesem táhne stín, za ním se úsvit honí,

vše puká, hraje si, se tulí, výská, zvoní,

a se všech pupenů, jež bříza nosí mladá,

jak stříbro ztavené proud čisté mízy padá,

a jak jen kmitne houštím plachá laň,

hned chví se její mladá, snivá skráň.

A když už mine den, tu ona s vlašťovkami

se domů navrací, a kde je jaký známý,

dlaň stiskne každému, vše objímá a vítá,

a v opuštěnou líc zas nový úsměv skýtá,

a dětem cukrovinky, koláče,

ať už to malé poupě nepláče.

A tam, kde maličtí si hrají ještě v šeru,

a loďky z papíru pouštějí po jezeru,

v ně ona sedne si, a malé modré vlny

na strany rozhání, až člunek kapek plný

se zvolna potápí – juž dolů pad’,

a hošík běží do chaloupky spat.

Leč tam, kde matička se nad kolébku kloní,

po kapce v duši jí úlevy mízu roní,

a tempa kolébky zní, duní stejně sladce

jak zvony večerní té mladé, krásné matce,

a dítko brouká si a s anděly

si povídá, co den mu nadělí.

Ty tiché veselí, jež bázlivému lidu

tou teplou dlaní svou zastíráš jeho bídu,

kdo srdcem procítil tě v mládí době zlaté,

jak jsi ty nevinné, a mírné, tiché, svaté,

ten z tebe ještě dosti dochová

si pro klid vesnického hřbitova.