ČESKÁ VES.

Ves vážně, tiše hledí do údolí.

Již nevlní se kol ní klasů moře –

leč kdo ta role k příští setbě zoře?

Muž, bratr, syn – vše na válečném poli.

Ó, jaký klid a jaké odevzdání!

Dál modrý kouř se vine z každé chaty,

zvon zvučí, jablek češe se plod zlatý.

Dobytek s pastvy do stáje se vhání.

Ó, je to obraz české duše celý,

jež trpí, mlčí, tichá, trpělivá,

a zradí vráskou jen, jež čelo zrývá,

že ve svém nitru hořké skrývá žely.

Mateřídouška voní. Cvrček hude.

Kol mír. Ni tuchy po boji a válce.

V červáncích kříž teď v poli zaplál v dálce

a okna chat jak oči pláčem rudé...