Česká vesnice.

Den podzimní je, obloha tak nízka.

Pláň. V dál se řadou táhnou topoly,

tmou jejich kmenů zabělá se víska

a v dál se tratí cesta do polí.

A dřevo kříže rudě obarvené

tu na kraji, kde řídne chudý les,

a ztrnule ten kříž se ze tmy klene

a někdo se tam dívá do nebes.

A hluboký klid svatý na všem leží,

ni strom se nehne, kraj si zvolna zdřím’,

s chatrčí nízkých, na něž lehce sněží,

jen po zemi se plouží bílý dým.

A bílý kouř ten nedoletí vzhůru,

to je ten těžký, utajený vzdech,

by onen Velký kdesi na azuru

ten výkřik zdola ani nezaslech’.