Česká Vídeň.

Nad vodami, jež kolem Babylonu

do dálek tekly, plakali jsme s mhami –

jak zpívat máme zvučnou píseň onu,

jež předkům zněla tisíc cytharami?

Tu stesk jen splývá v slzí mocném ronu.

Jdou šťastnějších po vodách druhů prámy,

do dálek plují v mihotavém honu,

těch nedbají, co pláčou nad vodami!

A v těžké porobě my hynem zvolna,

trosečník jakýs prostřed širých moří.

Co myšlenka, to rána v srdci bolná.

Na kousku půdy chlebem upoutáni

– je hořký, pravda? – žijeme tu v hoři

a cizí pěst v nás buší bez ustání.