Česká země samá růže...

Česká země samá růže,

jako kytka živá,

kterou panna při veselí

na srdéčku mívá.

Prostřed ona růže rudá,

to je naše Praha,

žel, že posud zkrvácena

rudou stopou vraha.

Přec však duchem zaníceným

v dálné světa říše

zvěsti žalu, zkazky blaha

zvučným retem dýše.

Vidíte ji v starodávném,

věčně krásném kroji?

Čepečkem jí zlaté slunce

na temeni stojí.

Vidíte ji, kterak zvolna

s vršku stoupá k luhu!

Na střevíček květný dala

jasnomodrou stuhu.

Zimy král když světu vládne,

vše se kolem chvěje –

ale ona okem blýská,

zdobí se a směje.

Však když Vesna v žitné klasy

zdar a hojnosť vsívá,

utulena pod zelení

s křepelkou se skrývá.

Na svobodu vyletuje

do vinic a chvoje,

za jeseně zpět se vrací

zpívat písně svoje.