ČESKÁ ZEMĚ.

Z podzimních těžkých mlh dnes, jediná hvězda,

Vyplouváš, Česká země.

Jsi jak vor mlčenlivý.

Kořist máš drahocennou,

sebou jen vykoupenou.

Nikdo se řídit tě nezdá,

tak jsi tichá, tak do sebe vkleslá.

Snad my všichni tě řídíme, my živí

i mrtví, vkukleni do jedné myšlenky.

Jenom jsou slyšet údery vesla

v té velké tvůrčí chvíli

dění, vzruchu a sledu,

doplouti s tebou

tam, kam nedočkavě věky již cílí

myšlenky otců a dědů.

Zřídka tak země hrdě mlčet uměla

jak hrob, jenž se zavřel, aby vydal v krátku

ty, které z mrtvých zítra vzkřísit musí

po Velkém Pátku.

Dávno již nikdo velký, mocný, svatý

tě neosvítil,

tě neblahořečil, nikdo nezaštítil,

tě nikdo milostí nezdvihl hluboce poníženou

kdys bohačku, o dědictví

i o moc ošizenou.

Podzimní dnes černými dešti schladlá,

schudlá úrodou, v lesích když mráz a skleněná šedost,

vesnice krčí se schuzená o kořist rádla,

tvůrčí tvou bolest cítím

ze všeho promarněného, povrženého všeho,

zanedbaného od času dávných rodů,

kdy ruce se vznášely ještě, by tě požehnaly,

kdy hlavy byly, jež za tebe myslívaly,

kdy srdce byla, jež za tebe krvácela,

kdy důstojenství bylo, jež tebou panovalo,

kdy korunu pevně posazenou

jsi na hlavě přemocnou měla.

Bez přímluvčích a bez lásky srdcí

těch, kdož vážili před mocí světskou a před nebesy,

marně jsi toužila vetřelce svrci,

určena k chátrání čekala jsi,

děti své rodilas, pokorné sluhy,

v cizí jho spřežené, aby jen žili,

odpouštěla jim denně, tebe že neubránili,

krví do barbarské přesily denně crčící.

Tys čekala, nereptajíc, že míjel čas darmo

a doufala’s, pevná a jistá, den co den, mlčící.

A tak své děti, tvou zdrcené malostí,

děti jsi rodila, dobré a statečné k dílu,

vytrvalé a bujné tvou jarní mízou,

v nejlepších duších jsi vypjala dávnou svou sílu,

prudce v nich bušit dala svému srdci pevně a zdlouha...

Zpívají prameny tvé, tvá tvárná krása,

tvá pokorná, věřící touha,

tvá nezmarná hrdost, tvá víra jásá

v konečnou spravedlnosť.

Rok co rok, v sklonu září týmž časem

na pyšném koni když přijíždívá

v průvodu slunečných dnů ten, lid jejž světí,

kníže, tvůj světec, aby naplnil světelným žasem

oči tvých pokorných oráčů a jich dětí:

Tu vždy lesk záře koruny jeho

na všecky Čechy tak doleh’

a dal tak každému, kdož po zvyku starodávném

při svátečních stolech

pohodoval a pohár na zdraví vypil, –

naději novou a víru vštípil

v nové tvé panování.

Rok co rok sychravý, bouřný vítr když v smršti se vzpříčil

Bílou tvou Horou, od zdí Hvězdy psovsky zavyl,

nesmířený se přízrak v hrůze nad tebou vztýčil

osmého listopadu,

ten, jenž tě vláčel krví, popravišti,

žaláři duševních hladů,

aby moc tvoje v bezmoci zašla shnilé,

za nemnohé tvé syny provinilé,

aby vin jejich nezměřená míra

porobou potupnou dána ti byla žít, –

tehdy se rodila pevná víra

v nové tvé panování.

Rok co rok, července žhnoucí když výheň vřela

půdou tvou, cítila’s, syn že z tvého těla

zmařen byl, přivázán ke kůlu na hranici,

ten, jehož svědomí hlas byl přemocný hlas,

v města a ve vsi a v samoty nejodlehlejší

důtklivě vrostl, celé věky burcující,

svět až připravil doufat ve spravedlnost zas, –

v ty dny vždy víra bývala nejsilnější

v nové tvé panování.

A tak dnes s kořistí božích jen vděků,

milostí, požehnání i protrpěných vin

zdáš se vyplouvat do jiných věků,

všichni tě provázíme, otec, dcera i syn,

mrtví i živí,

šťastně dopluj, šťastně dopluj,

všichni příští tvého jsme žádostiví,

všichni jsme spočítáni, do jednoho tví.

Cítíme společný zápol společných bratrství,

která tě nezradí, vinou svou nezatíží,

neustanou, dokud tě nepřiblíží

plností vnitřní k velkosti práce, která se přes věky klene,

jak ji horečně myslilo dávné proroctví

na druhém břehu věčnosti, viděním vyslovené...