ČESKĚ HOŘE.

Byla's věky přikována

krutě k pranýři,

byla's jedna živá rána

smolnic s puchýři...

Okovy Jsi těžké vlekla

s věnci řetězů,

prznili Tě běsi pekla

v pýše vítězů...

A dnes, kdy se rány hojí

od staletých muk,

proč se duše zítřka bojí,

proč ten lkavý zvuk?

Když Jsi volna všemi údy,

proč zrak slzou zkvet?

A proč pot zřím krví rudý

na čele Ti lpět?

– Ó, bych měla oči slepé!

Hrůzou zřítelnic

zříti, jak syn vlastní tepe

rodnou matku v líc,

jak šíp s jedem zrádně metá

v ňadra zdrásaná – –

Horší děcka slina kletá

než bič katana!