ČESKÉ JARO

V hlubinách tvých, země má, jaro dávno spalo,

nesměle tam rašilo v nedočkavé touze,

nám se o tom zázraku zdálo jen a zdálo,

ale o dnech májových směli snít jsme pouze.

Řekli jsme si stokráte: „Tys nás porodila,

chudou jsi nám matkou snad, ale přec jsi matkou,

my ti dáme rádi vše, co jen duše snila,

krev těch srdcí horoucích i svou něhu sladkou!“

Už i víra zmizela, že to jaro bude,

ale přece chtěli jsme tebe v srdcích schovat,

svoje snění bohatá i své žití chudé

tobě, rodná matičko, rádi obětovat.

V hlubinách tvých, země má, jaro přece spalo,

přes noc sněhy zmizely, nebe zjasnilo se,

v měkkém vzduchu jihlo vše, všechno v slunci tálo,

a tys, matko, tonula ve květech a v rose.

Jak jsi krásná, země má, lahodná a svěží,

bohatá jsi prací svou, silou požehnána,

tragedie dějin tvých v hloubkách hrobů leží,

ale tvoje přítomnost vzrůstá zoří rána.

V jasný vzduch jak skřivani naše písně letí,

v jejich trilcích jásá to, šeptá to a nelká,

vidí tolik teplých hnizd v lůně zkvetlých snětí,

kde jen láska tulí se horoucí a velká.

Ó ty budeš velká dál! S hrudí prostřelenou

nechať padnem v klín tvůj zpět, ty tu budeš s námi,

tvoje snivé květiny nad hrob se nám sklenou,

slunce bude o nás snít tvými nad lukami.

Jeseň přijde možná zas, přijde zima v zlobě,

v němé snění stají se svatost tvá a síla –

ale ještě po letech pocítíme v hrobě,

že jsi byla mohutná, že jsi krásná byla.