České jaro.

Když přijde čas, tu silou tajnou

v puk vzklíčí mrtvé sémě,

a mocí, hroudě nepodajnou

se z hloubi tlačí země.

Je pohřbila ta černá půda

a sníh je tísnil bolno –

teď bezmocná je tvrdá hruda,

teď lehko tak a volno!

Sníh roztál, sám teď setbu vlaží,

a rozmělněné hrudy

teď živnou prstí sémě blaží –

kol zeleno je všudy!

Tak překážky a nebezpečí

se ještě v prospěch mění,

a čím je bída lidu větší,

tím sladší obrození.

Leč dokud není zvítězeno,

ať zápas neustává –

buď zdar či smrť, toť lidu věno,

a stejná v obém sláva.

Ó lide můj, čas velkých činů

což nevzešel ti posud?

jen dále z klidu temných stínů,

vždyť sám jsi vlastní osud!

Ó jsi-li vskutku zdravé sémě,

tvé jaro také vzplane.

Vztyč mužně výše svoje témě,

žní čas ti brzy vstane!

Jen směle pněme v záští chmuru

své nepodajné hlavy!

Jsme každý zrnem: srdce vzhůru

a vzejde setba slávy.