České Jezulátko.

Přes bělostné pláně sněhu

černé clony noc již věsí;

hledám cesty v matném běhu, –

přede mnou kol černé lesy;

temno v předu, temno za mnou,

bloudím v známém, rodném luhu,

stokrát kvapím stezkou klamnou

tam i sem jak v čarokruhu.

Těkám, chvátám do umdlení,

jest mi divno, jest mi vrátko;

jest den Páně narození, –

vyveď mě, ó Jezulátko!

Šťastnou cestu do domova

objev mi, ty božské dítě! –

Myslím, že ta zbožná slova

strhají zlých kouzel sítě.

Hle, však po mém zavolání

jaké se to dějí divy?

Z černa lesa bílou plání

blíží se mi obr sivý.

Sněhem šine širé paty,

čelem strmí ku obloze,

jeho řasné, temné šaty

šumně vlají k ladné noze.

Jest to starý obr lesa

s jehlicemi zelenými;

stepile až pod nebesa

pyšnou hlavu vzhůru přímí.

Čím se více blíží ke mně,

tím výš roste, zmohutnělý,

mocné paže zdvihá temně

v blankyt hvězdný, zlatoskvělý.

Blíže kráčí, a tu zdá se,

že si shrnul hvězdné roje

v tisíceré třpytné kráse

v černé, hustě větve svoje.

Víc a více jiskří se to

jako svíce na oltáři;

na sta světel, na strom vseto,

v sněžné luhy vlídně září.

A tu vidím v zlatém jasu,

jakým kouzlem strom se blíží:

sličné dítě plavých vlasů

nese v ručkách jeho tíži.

V košiličce běloskvoucí,

boso kráčí v poli sněžném,

modrých oček pohled vroucí

sladce září v líčku něžném.

Jest to pravdou? Nevím ani, –

jest mi divno, jest mi vrátko;

k zemi se má hlava klaní,

zbožně vítám Jezulátko.

„Hlas tvůj volal“, vece dítě,

„slyšelo jsem tvoje slova,

moje světla provodí tě,

bludná duše, do domova!

Neboť táž je cesta naše:

do Čech nesu nadělení.

Pojď jen směle, nehleď plaše. –

či tvůj domov tam snad není?“

Věru byl můj pohled plachý

udivením, žasem pravým!

Pravdu říci váhám strachy,

ale přece – přece pravím:

„Jezulátko nejsvětější,

to že Čechům nadělení?

Ale zdaž je ukonejší,

když nic na tom stromku není?

Svíčiček tu věru mnoho

jako hvězdic v nebes hůře,

ale věru kromě toho

ani co by zoblo kuře.“

Útrpně tu krásným zrakem

Jezulátko hlédlo na mne.

„Nebluď slepě v klamu takém,“

pravilo mi převýznamně.

„Nač bych neslo zbytečnosti

darem Čechům? Pán Bůh brání!

Hraček mají Češi dosti,

oříšků též na louskání;

ve skořápkách pozlátkových

do českého prší klína;

dosti hvězd tam papírových,

také jablek od Těšína.

Čechům také o paňáce,

o koníčky není nouze;

byla by to marná práce

hovět zas jich dětské touze!

Čeho si jen přáli sami,

vším jsem již je podělilo:

dřevěnými šavličkami

sekají už kol až milo;

bubny mají, trouby mají, –

hraní už jim není svátkem!

Ba v tom šťastném českém kraji

těžko býti Jezulátkem!

Velké děti jako Češi

odrostli již tretům takým,

oni se již nepotěší

tatrmánkem všelijakým.

Ale co jim chybí v domě

a co dávno již mě hnětlo,

to jim nesu na tom stromě:

nesu Čechům, nesu světlo!

Ať se jasná záře line

milým Čechům rodnou plání,

z křižovatky ať je stinné

vede k pravdě, ku poznání.

Nechť i v jasném světle spatří,

nic že darem nedostanou!

Ať se vzmuží, ať se sbratří,

dobývat si, co jim patří!“

S takovýmto moudrým darem

Jezulátko statně kráčí.

Kéž nám Pán Bůh v temnu starém

světla požehnati ráčí!