České klenoty.

V mraky zlob a hněvu neukrotných

českých říše klenotů plá skvost,

jejž – vždy hotov – zbraní hrotných

bránil lid, když dravčí vášně zlost

soutěskami do země se drala,

prsť by ornou, pluh i jazyk brala.

Marno její násilí však přece,

přes hor prahy nesvalí se již –

nechať rovna rozvlněné řece –

jak křižáků horda Ústí blíž,

když ji Češi v řadách, bokem k boku,

ňadry tarasili na sta roků.

Odváží-li po koruně svaté

rukou vraha sáhnouti nám čas,

pak, jak ondy zraky jedovaté,

oslepí mu Karlův klenot zas,

a jak s čela krále Jiříkova

sluncem bude zářiti nám znova.

Nechť jej hanbou třísní podlé davy,

jako dříve uchrání jej Čech;

na špalcích-li znova padnou hlavy,

táž myšlénka vzejde v jiných stech,

v koruně pak rubín z české krve

vzplane čarovněji nežli prve.

Svitne k mořím v kraje nových světů,

aby v srdcích lidu, jenž již tlel,

vzkřísil orly nadšení a vzletu

velké matky Slávy na povel,

již by svědky byli u všemmíru,

že vlasť česká vlasť jest bohatýrů.

Že v ní láska svaté žezlo třímá,

z něhož lidstvu věčný proudí mír,

že máť Praha slyne mocí Říma,

že v rej uměn přešel sporů vír,

a že obraz vlasti s koule říše

v údiv září veškerenstvu k pýše.

Meč že svatý, který k svému boku

pásal ondy zbožný vládce kněz,

nepokynul k boji tisíc roků;

že lid živ jest, jako ptáků směs,

která z rána, i kdy kraj se stmívá,

v zlaté zoře hymnus krásy zpívá.

Tak chce národ žíti na vzdor haně,

lež lstí smečku dravou pouští naň,

však též hotov vzíti odhodlaně

v uhnětené ruce pádnou zbraň

a s ní třeba mříti prostřed seče

za koruny lesk a slávu meče!

Odhodlán jest času do osudí

mužně sáhnout za ten otců pych,

nechť vynese smrtný rubín hrudi,

hlavě vínek trnů krvavých,

nebo nejsvětější lidská práva;

vždy mu heslem vlasť a cílem sláva.

Nedá si juž bráti drahých skvostův

dvouručákem pomsty krvavým,

ni s čel vavřínových letorostův,

ni píď země nájezdníkem zlým,

ni blan drahých, svědků velkých činův,

ni práv posvátných, ni dcer, ni synův.

Nuže, slávy symbolové svatí,

k nimž se národ se všech tulí stran,

zaskvěte se, nechať hrozí kati,

nechať v rudém moři lží a han

zpupný nepřítel nás stále hrouží –

duch ve vaší záři u výš krouží.

Mocně šine svoje křídla bílá

sluncem obroubená dál a dál:

jedním skrývá věk, v němž zašla síla,

druhým čas, v němž v slávě přijde král,

aby, vámi zdoben na prestolu,

lsti a sváru srazil hlavu dolů.

Lítici by hadi uťal kosmy,

jako ondy slavný Vratislav,

jehož lesku věk nezakryl osmý,

ani lhářů závistivý dav.

a jenž povznešen, jak Achill nový,

říš německou dobyl císařovi.

Zase přijde pomazaný Páně:

zapřisáhne dávný klenot práv,

korunu dá na žehnané skráně,

k boku meč a na plec zlatohlav,

žezlo v pravou, v levou ruku schoulí

věhlas světské moci: s křížem kouli.

Přijde, přijde! Drahý poklad říše

leskem vzplane světu na podiv;

český chorál u vznešené pýše

vlniti se bude do všech niv,

do všech krajů, do hradu i chaty

zvučným hlaholením: „Svatý, svatý!“...