ČESKÉ LITANIE

Kyrie elejson, Kriste elejson!

Maria, Matko žádoucí,

volá Tě Tvůj kdysi lid,

zorničko, v naděj hasnoucí

svých očí sešli svit,

lípo sladká kvetoucí,

rač nás zastínit!

Patronové naši svatí,

pomozte zlé zdolávati,

při nás račte státi.

Otcové naši, buďte jak už jednou

Mojžíš i Aron, Petr náš i Pavel,

kéž ruce vaše ke slávě zas zdvihnou

Velehrad náš i Vyšehrad i Wawel!

Jako to slunko, od vás jež chodí,

zrozené vždy znova za rosné chvíle,

duch moudrosti vaší, vaší duch píle

ať se zas zrodí!

VÁCLAVE, ach u nás maří

dosud bratra brat co den,

málo však jest svatozáří,

více bídy jen –

Václave, jak žebrák štvaný

prosí lid tvůj ušlapaný,

purpurem svým toho lidu

duše, těla zastři bídu!

VÍTE, jejž všech církví matka

ve vínek nám kdysi dala,

aby pata naše vratká

na půdě své věrně stála,

hošíku s kohoutem, hlídačem jitra,

vírou a bdělostí lepší dej zítra.

IVANE, jest houštin dosti

ještě v duších českých kdes,

modly tam sluj černá hostí,

šelmy živí pustý les –

světlé pravdy hlasatelé

stěží se tam proderou –

Ivane, v ty hvozdy stmělé

vtrhni se svou sekerou!

VOJTĚŠE, dnes ve tvém kraji

biskupi už neprchají –

ale také požehnání

prší málo z jejich dlaní –

dej nám jako strážných věží

biskupů a kněží!

PROKOPE, bránit se vetřelců roji,

Sázavy stavět, malovat, psáti,

jako ty čertem, orat vášní svojí –

kéž se to umění vrátí!

Nad své práce ssutinami

nedej ďáblům orat námi!

HROZNATO, ty obře bílý,

sladký, mírný, jako dítě,

okovy tě nezkrušily,

hladomornou nezmohli tě.

Bohatýre, rač nám dát

v půli cesty neklesat!

JENE náš, tvých šelest palem

připomíná šepot vln –

dej, ať v národě tvém malém

velkých cílů každý pln,

ať se mlčet učí muži

tam, kde mluvit těžko není –

nebezpečí však ať vzpruží

k odvážnému promluvení!

SARKANDŘE, pochodeň v boky tě žehla,

na čelo zrádce potupa lehla,

duší však nebeský zářil ti svit;

Pán ti dal ze skály pramen v tu dobu,

i nám ať slepou dá přemáhat zlobu

a vnitřní silou vítězit!

KLEMENTE MARIA, na sklonu časů

cizině z vlasti nesl jsi spásu –

dnes vlast čeká smutná – dokud jest čas,

dobrého pastýře slyšet dej hlas!

LUDMILO, babičko, žalno jest dětem

bez té, jež line se z každičké vrásky,

něžné a pečlivé babiček lásky

na pout jít studeným světem –

Malí jsme zas, náš teskní věk

po úsměvu Ludmil, babiček.

HEDVIKO, matko, pod Tatarů kopyty

leží tvůj lid, jak syn tvůj kdys ubitý,

Hedviko, matko, rány zas hoj,

v pohromách útisku potěš vlast celou,

synům, jež v krutý berou se boj,

hrdinných matek náruč dej vřelou!

ZDISLAVO, na chmurném cimbuří

květe bílý orosený –

když venku boj se rozzuří,

chraň míru tvrz, chraň český dům,

útulek srdcím, přístav snům,

a světicemi učiň ženy!

MILADO, kvítku z krvavé hroudy,

ptáče, jež za vesny probouzí sněti,

dej, ať nám příznivy Boží jsou soudy,

zbloudilým otcům svaté dej děti!

ANEŽKO, Jagienko, ovečko milá,

kterou v lokty stulil dobrý Pastýř Pán,

o zlatého’s krále v slzách žalostila,

na poli když zkázy ležel probodán –

toho pole pro nás, Pole Moravského,

lid kde Otakarův klesá vysílený,

ovečko, na srdci toho Krista svého

vypros, ať již není!

BERÁNKU BOŽÍ, nevinný,

více než naše proviny

Tvé krve váží daň!

Beránku Boží laskavý,

pět ran Tvých ať již zastaví

tu trestající dlaň!

Beránku, Kriste, králi náš,

sám za nás ruce rozpínáš –

Tvá vůle staň se, staň!