ČESKÉ PÍSNI

K té drahé české písni láska vřelá

když v nadšených nám srdcích vypučela,

ó, kéž tam ve své tklivé kráse prosté

vždy věčně živá sílí, žije, roste,

z ní nové vždy nechť nadšení se prýští

až k onomu dni, kdy snad s osudem

o vlastní život svůj, o vlastní příští

se bít, nutkáni bohdá nebudem!

Ó, písni naše, pozdravena buď!

Když smutno bývalo v tom kraji českém,

když pocit tíživý nám tísnil hruď,

a duši často zalil marným steskem,

tys bývala to, písni naše milá,

jež světlo rozlilas v té mrtvé hluši,

jež zamlklým jsi čela vyjasnila,

když vyzpívat si mohli bolest z duší...

Tys těšila je plamennými slovy,

že v tobě, když je krušil osud zlý,

vždy útěchu i sílu nalezli,

s nadějí novou dál jít v zápas nový.

Od srdce k srdcím šla’s v ten český lán,

a rostla síla v ohlase tvém živém.

Kdo malátný byl dřív, hle, jako divem

byl celý muž, zas bít se, odhodlán,

a neustoupit z cesty pranikomu.

Šla před ním píseň jako anděl mstící –

a burácelo vůkol hlasem hromu

tím zpěvem: „Kdož jste boží bojovníci!“

Však nejen v boj jsi vedla český lid,

a věrně s ním šla dobou zlou i velkou:

on tebou uměl se i pomodlit,

a jak mu v trudech bylas těšitelkou,

tak při něm bylas, věrná družka světlá,

i tehdy, když skráň smutkem nachýlí

a když alespoň časem, na chvíli

i jemu plachá radost v srdci zkvetla.

S ním dovedla jsi plakat i se smát,

dnes chmurný blesk a zítra úsměv dětský.

Od kolébky až po hrob s tebou rád

se sdílel o radost i trudy všecky:

i svátečním jsi jemu zněla klidem,

i třeskem zbraní... Naše písni sladká,

ty, jeho sestra, milenka i matka,

dál věrně buď a žij s tím věrným lidem

až k tomu dni, kdy právem bude moci

Hossana svoje velkonoční pět,

v ten velký den, o jakém snili otci,

o jakém v dávných bojích sníval děd:

kdy staneme u cíle dlouhé pouti,

kam osud ved’ nás mnohým bojem zlým – –

Nuž, jménem Páně, dál! A zahynouti

ty, bože, nedej nám, ni budoucím!