ČESKÉ SRDCE.

České srdce, zprobodané

nespočítanými meči,

na křížovou cestu štvané

lupiči a povaleči,

když se schýlil den,

zas a zase po staletí

pukající novým žalem,

když tvé křižovali děti,

když jsi zřelo, Jeruzalém

tvůj žeť opuštěn!

Kde jsi bralo, srdce, síly,

k hořké cestě na Golgatu,

na níž děti, ženy kvílí,

když jsi zřelo, v ruce katů

jak byl syn tvůj dán,

jak mu řízu rudou strhli,

jak jej zprobodali hřeby,

jak jej mučil žoldák zvrhlý,

a jak v smrti volal k nebi:

Opustil mne Pán!

Krvácelos, krvácelo,

trnovou když pod korunou

kleslo zesinalé čelo,

mřel, kdož pod sluncem a lunou

věčným být se zdál.

Když jej ve hrob uložili,

vytesaný v tvrdé skále,

když naň kámen přivalili,

krvácelos neustále,

bušilos však dál.

Minul den, věk dlouhý celý –

ztišilo ses. Mnili kolem,

že tvůj sval je zkamenělý –

a tys jenom velkým bolem

ztichlo v mlčení.

Minul druhý – viděl škůdce,

že ses hnulo v dětí pluku.

Třetí zde – ty bušíš prudce,

za hřímání děl a hluku

čekáš vzkříšení!

Krvácíš zas pod ranami,

pod halenou tisícerou,

s muži cítíš za horami,

doma s opuštěnou dcerou,

v pláně, v úvaly

spěcháš, kde plá slza s brvy,

strádající tulíš děti,

napájíš je vlastní krví,

těšíš: Hle, již anděl letí,

kámen odvalí!