České vánoce.

Svit chladných hvězd a větrů hudba hrají

po zavátém a mrtvotichém kraji,

a havran píseň smrti skřehoce –

a český lid své slaví vánoce.

Od domu k domu, po cizinském prahu

synové vlasti bloudí v smutném tahu

a když se jeden skácí v sníh a led,

se slzou zmrzlou druzí kráčí v před.

Tisíce jich, co ve ciziny sněhu,

zmizeli navždy od rodného břehu,

vyhnanci všude, psanci v světě tom,

jen hvězdná zář byl vánoční jim strom,

Tak bylo druhdy. Vnuk teď hrůzou bledne,

kdy přízrak dob těch ze hrobů se zvedne

a svoji tesknou báj mu šepoce,

jak praděd náš své slavil vánoce.

A dnes jest Čechu zas, jak vyštván, znovu

by uchopit měl berlu vyhnancovu,

být bez vlasti zas, psancem v světě tom,

a jen zář hvězdnou vánoční mít strom...