ČESKÉMU DÁVNOVĚKU. (I. PRABÁSNĚ NAŠE.)

Vy šedé listy, obemšené plísní

jak staré duby, obři osiřelí,

ó jaký ve vás kvil i jásot písní,

jež lepší Češi pěli!

Vy listy spadlé s báječného stromu,

s té naší lípy, kvetší v sadě růží,

ó jaký ve vás mocný hlahol hromu, –

tak hřměli jiní muži!

Vy listy hnané matným vichrem věků,

k nám doletěvší v sterých nebezpečích,

jak zvučí ve vás tepot zbraní reků

a srdcí – srdcí větších!

Jak dýší ve vás čisté věštby děví

a svatohájů šumy tajůplné,

kde duše ptáčkem zpívá mezi dřevy,

však vrahům – vrahům klne!

Co mocná vůně z pralesního šera,

jež nad propastmi dob k nám převanula,

z vás bije síla, pyšných otců dcera,

nás v čela ustrnulá!

Z vás volnosť kroky železnými zvoní,

když obchází a bdí a zhoubcům brání;

v tom zvuku, jenž se v naši mdlobu roní,

což jest v něm požehnání!

Což jest v něm divů pro náš klopot chabý,

kde týl se shýbá v těžké jarmo strachu,

kdy děs nám drápy vtíná v srdce babí

a pláč náš plyne v prachu!

Což jest v něm kouzla! Vše to zdá se bájí,

neb minulosť to nade báje krasší,

kdy výsosť lidská žila v zemském ráji

a volnosť – v zemi naší!

O listy vetché, což jest ve vás jara,

co nesmrtelné síly, ó co blaha!

Kdež ona divotvorná kniha stará,

z níž vy jste stopa drahá?

Vy listy zpěvné, kdež jest vesna ona,

jež vyzpívala souzvuk váš tak vřelý?

Kdež jest, vy listy, stolistka ta vonná,

z níž vy jste opršely?

Kde božské slunce, které vaše blesky

tak roznítilo, slunce cti a práva?

A kde váš pěvec – junný pravěk český,

kde chrabrá jeho sláva?

Vše dávno zašlo, jenom paměť zbyla,

však i tu paměť mrazný nevděk stírá,

by k svatým stopám těm se vytratila

i poslední již víra!

A přec, vy listy po věk nezaváté

ni vichřicí ni proudem dravé vody,

sto věků věčně krásny přetrváte

i steré české rody!

Z vás po věk nám i jim, vy listy svaté,

jež neviditelná již ruka píše,

duch víry na oltáři otců vzňaté,

duch víry v sebe dýše!

Sto věků bude praduch domoviny

z vás, srdcí otců ryzí, zlaté zlomky,

svou věčnou vesnou blažit české syny

i pozdní prapotomky!

Neb přes hradbu všech věků, zášť kde kletá

nám k slávě otců zavalila brány,

vy vzkazy z ráje, přes bojiště světa

nám do srdcí jste psány.