ČESKÉMU DÁVNOVĚKU. (II. Moderní útok.)

Jak víří útok! jiskří meč

a řinčí náraz hbitých kopí.

Kdož nepřítelem? s kým to seč?

v čí krvi se to pole topí?

To nehřmí Slavoj, Heřmanov,

ni Výhoň, žádný z dávných reků,

toť na tebe jest krutý lov,

ó štvaný, český starověku!

Toť modních Čechů tažení,

jež vybroušenou vědy zbraní

ti zapřísáhlo zničení,

by stín tvůj nezbyl stínem ani!

Ty nejsi ničím pro těch voj,

jimž k úsměchu tvá zpěvná sláva,

ten dav, jenž hlásá svatý boj,

když pomníky tvé rozkopává.

Ty nejsi pro ten divný rod,

jímž hany korouhev se vznesla,

v prach mohyl tvých kdy vetkla hrot

s „Ne” záporným, s „Ne!” místo hesla.

Ne! pro jich přerodilý cit

jsou fraškou tvoje památníky;

jich duch je cizí slávou syt, –

tys nebyl pro ty podkopníky!

Tys nebyl! Ne, tak nežili

a neválčili muži tvoji,

tak nikdy Němců nebili,

tak vzdorni, volni a tak svoji!

Ne! V Libušiných šerých dnech

si nemohli tak směšně stýskat,

žeť nechvalno, by hrubý Čech

chtěl v jemných Němcech pravdu iskať.

Tak nekypěla naše krev,

jež známa nám svým klidným chladem;

tak nikdy nezněl český zpěv,

by mocně hýbal Vyšehradem.

Ne, taký zápal, taký žár,

jímž Záboj dýše, naším není!

Věc jediná jen: bratří svár

jest pravdy věrné zpodobení.

Však ono lnutí k otčině,

ten duch tak vroucí, – lež to schválná!

Tak velebně, tak hrdinně

nám neplá dějin zoře dálná.

Tuť příliš velký každý rys,

tuť příliš mužné citu blesky;

ne! obojí ten rukopis

jest příliš lepý, by byl český!

Ty paže srostlé se zbrojí

a k cizotě ten odpor žhavý – –

ne! rukopis ten obojí

jest příliš český, by byl pravý!

Tu nikde z jména vlasti smích,

tu nikde pohrdání svými,

tu nikde sebebijčí hřích, –

a to že nejsou plané dýmy?

Tu spolné lásky silný zjev,

tu Čechu Čech jest nad vše dražším – –

ne! nemožný ten, smělý zpěv

nám příliš přeje, by byl naším!

Tak vroucně, cele, bez mezí

Čech Čechem nebyl v žádné době!

Ať podléhá, ať vítězí,

on cizím vzdá se ku porobě...

Jsme v srdcích příliš otroky

a vrahům chceme sloužit krotce, –

nuž bijme staré proroky,

již svobodné nám líčí otce!

Tím volným duchem prozrazen

jest klam, jenž veršotepcem zroben;

ten národ, jak tam zobrazen,

jest nám až děsno nepodoben...

A nesmí, nesmí pravdou být,

co z oněch zpěvů řve nám k duši, –

toť starý lev! Sem rychle štít,

ať našich slabin nerozkruší!

Sem štít, ať skryje na čelech

nám známky hanbou vypálené,

že není Čech, čím býval Čech!

Hoj! na lví stín ať útok žene! –

Tak zdá se mi, té vypravy

že slyším tajná vříti hesla, –

ač žádná ústa ze vřavy

tak bez hledí jich nepronesla.