ČESKÉMU DÁVNOVĚKU. (III. Z osudů písně.)

Když zlato, stříbro řekami nám teklo

jak med a mléko v Kanaanu,

kdo tušil v onom ráji příští peklo,

poušť, proudem krve prorvánu?

Když slýchávaly naše temné bory

vláť zpěvů buran vítězný,

kdo tušil němou hrůzu Bílé hory

a v hanbu pád náš bezmezný?

Když mramor lbí a blesky jejich mozků

kdys českou duši hostily,

kdo tušil zhnětené to plémě z vosku,

jež naši dnové zdědili?

A milec bohů, dítě matky kněžky,

syn rekův, dávný český jun,

když na klín zvedl otcův štít si těžký

a obepjal jej něhou strun:

Když rukou zvyklou pádné kolbě dřevce

i srdcem pevným jak ten štít,

jak slýchal hráti vážné, šedé pěvce,

se jal v ty struny luzně bít:

Když to, co slýchal ve svatyni lesů

zníť z věštců tajůplných úst,

k těm strunám vyřknul v mocném duše plesu

a slovům svým dal v píseň růst:

Když věštba starců z junácké té hrudi

co mladé slunce létla v dál

a plamen, který mrtvé k žití budí,

se z také písně rozeplál:

Ó kdo to tušil, že, až pozdní dobou

té písně zavlá jarní vzlet,

zde stihne duchy zkřehlé takovou mdlobou,

by ledem zůstal jejich led?

Že také písni výsměch pozahude

svůj mrazný pozdrav havraní?

Vnuk že se vlastním dědům rouhať bude

a samu slávu pohaní?

Ó netušili Zábojové vroucí,

až jejich zpěv nám zašumí,

že mohou živá, česká srdce tlouci,

jež mrtvě neporozumí!

A přec, vy pěvci a vy hrdinové,

jichž mizí v báj už rod i ráz,

vy světlí, vznešení co paprskové,

jakž chabý stín by pojal vás?

Vždy k hlasům geniů se najdou hluší,

i slepých najde slunce žeh,

a neoživne každá hlína duší,

když na ni zaplá božský dech.