ČESKÉMU DÁVNOVĚKU. (IV. Dědictví.)

Nechť sebe širší moře dob

nás od vás, praotcové, dělí,

nechť mezi námi zeje hrob,

kde mrtev dlel již národ celý;

nechť za námi se roztrhliny tmějí,

kde na dně hanba, hřích a prokletí,

kde zhlcen živý pramen pamětí

a přerván svazek s minulosti ději:

Nechť duchu, jenž nám vévodil,

nechť svobodě a vzletu síly

se dnešní dav tak odrodil,

že k porobě se mrzce chýlí:

přec nejsme všichni jen té hanby syny,

jen hrobu dědici a trhlin těch,

ó ještě není prokletím nás všech

být zrozeni jen z úpadu a viny.

Jest nás tu hrstka dosavad,

jež k vám, jen přímo k vám se hlásí,

vy rekové; jest nás tu řad,

jimž odkaz váš je slibem spásy.

Jest nás tu zástup, kteří v tepnách cítí

svých vlastních dosud vaši chrabrou krev,

jimž v duši žije báječný váš zjev,

již jsou i chtějí s vámi jedno býti!

Jest nás tu nerozborná hráz,

již vaší síly základ nese!

Jest nás tu národ, který vás

ni vašich ctností nezřekne se!

Nechť „nevěřím!” co v přelud ve vás hřímá,

vy sladkou jste a lepou jsoucností!

Jak nevěřit, když vaší vroucností

se po stoletích srdce naše vznímá?

Jak nevěřit, když vlastní hruď

jest ozvěn vašich citů plna,

když očišťuje všecku rmuť

v ní vaší ryzí krve vlna?

Co svoji k svým, vy vzory velké, prosté,

v kom české teplo neuhaslo v mráz,

k vám lneme mocně! Požehnejte nás,

ať kořen váš nám v prsou tkví a roste!

A jediný buď důkaz dán,

že nejsou bájí vaše děje,

že pravdou jest a nevylhán

ten zpěv, jenž vaši slávu pěje!

Ó vztyčme se v tom nevěřícím věku

tak mužným čelem, vůlí nadšenou,

by nám i světu září plamennou

vzplál pravdy jas, že synové jsme reků!

Ať jako nesmírnosti tmou

když slunný kotouč ohněm šlehne,

zvěsť vítěznou a nezvratnou

vznět našich činů v duchy vžehne,

zvěsť, že se slavných otců podobenství

v nás znovu zrodilo, v jich dědicích,

a tak se zjeví v črtách zářících

náš rodokmen i staré pokrevenství!

A syn-li bude rekem jmín,

zdaž otcům třeba více svědků?

Již sejmi vlastní charý stín

ó lide, se svých jasných předků,

ať chabou víru, pokleslou a chudou,

zas paprsky té zvěsti povznesou,

že byli Češi, jací ještě jsou,

a jací bývali, že jsou i budou!