ČESKÉMU DÁVNOVĚKU. (V. Ve jménu vědy.)

Česť budiž vědě, která slunným zrakem

skvost pravdy zbádá, skrytý báje brakem,

a v konci světů, v temnu beze hrází

zří ještě hvězdu, jež tam světle vzchází!

Česť vědě, z jejíž ruky požehnané

nám v rozjitřené rány balsám kane

a naší mdlobě pevná berla kyne,

a naší síle světlo v dráhy stinné.

Ať vztyčí věda bohorovnou skráni,

když lepou září svého pousmání

rej děsných mátoh s tváře země stírá

a stvůry tmy v jich niveč rozebírá.

Ať zvýší věda korunou své témě,

když z robství osvobodí padlé plémě

a k trůnu svému sloučí srdce vroucná,

jež blahu lidstva bijí do budoucna!

Ať božsky věda na oltáři prodlí,

ať k ní, jen k ní se národové modlí,

když věštba její nejvýš k dobru vzplane

a splní tužby jejich svrchované!

Jí v česť a v oběť duchů žár ať hoří!

Ať vládne věda světem, jejžto tvoří,

tím světem pravé, blahé, lidské výše,

a věčností ať jesti její říše!

Ať její žezlo velí všemumíru,

vše v její zákon jedinou měj víru,

když zjevením, jež její sudba hlásá,

jest pravdy triumf, jediná ta spása!

Vždyť poznání – toť lepá, blahá síla,

a tvůrčí zázraky jsou jeho díla;

vždyť z trosky sloupu, jenž se v trávě bělí,

moc vědění nám vztyčí chrám zas celý!

A z děsné, věkům uzamčené hrobky,

již navrcholil žhavý popel sopky,

svým rýčem památníky krásy zvedá

a paměť zašlé slávy křísí věda.

Česť vědě, která z hrůzy skamenělé –

ó z palčivějších sopek vyvrhele

ne mrtvé trosky zpět jen vyprostila,

však v nich i srdce, jež v tom hrobě žila!

To královská, to božská byla věda,

jež pochodní svou prožhla mračna šedá

kraj minulosti halící nám smutkem!

„Buď světlo” děla, – slovo bylo skutkem!

Zář majestátu plála s jejích skrání

a vítězilo pravdy požehnání,

když zvěstovala velebnými slovy

z dob slavných odkaz otců sirotkovi!

Žár vdechla srdcím, zchladlým bez vědomí,

jich mdlobě sílu, jíž nic neoblomí,

a v paměť ztuhlou vryla předků děje

jak ve mramor, kde nic jich nerozvěje!

Toť věda tvůrčí, pýchy duchů hodná!

Vlasť hanbou pokrytá a nesvobodná

z črt jejích četla bývalou svou slávu

a střásla prach se svého zlatohávu.

I vstala vědoma si svého práva!

Česť pravdě, která křivdy překonává

a čela volně přímí, pouta drtí

a radosť žití vzbouzí z hrůzy smrti!

Však hanba lžimudrctví, které zpupně

náš kročej sráží s dobytého stupně,

v prach pokoření, v popel zahynutí

skráň místo v zoři zvrátiti nás nutí!

To není věda – vítr, jenž by zhasil

žár vyšší, jejž si národ vyzápasil,

a násilně jenž znova v trosky kácí

chrám úcty k sobě po stoleté práci.

Toť pitvora jen vědy, co se šklebí:

Jste věčně bídní, – volejte si k nebi!

Co zdědili jste, není zlato ryzí;

co zlatem jesti, poklady jsou cizí.

To není věda, která „dolů!” křičí

a vše, co z nadšenosti vzrostlo, ničí,

v líc idealů kladivo své zvedá, –

to není věda, však toť leda – běda!

Ne, pravdo čistá! tvojí setbou není

zmar vzletu národů, jich ochuzení,

jich statků nejdražších se odříkání

a krví vlastních srdcí pohrdání!

Ne, vědo vážná, božstvo myšlénkové!

v smích pošklebný se nekřiví tví rtové,

tvá ruka nerozbíjí vášně chvatem,

co vzneslo národ v horování svatém!

Tvé oko zkoumá dlouho, ruka váhá,

a troskami-li pokryta tvá dráha,

tím hlubším zvukem z velebné tvé hrudi

zní svatá lidskosť, jež tě k cíli pudí!

A není cíle vyššího ti dáno,

než vésti bludné z temna v spasné ráno

a padlé k výši, ku volnosti roby,

a všechny k blahu, k dobru z muk a zloby.

A lidskosti-li koruna ta lepá

ti neplá s čela, ruka tvá-li tepá

jak hříčkou vůkol v bořivém svém díle:

pak ani nepoznalas vědy cíle!

Cest k němu neznáš, nedosáhneš k němu –

ni k jejím stopám, k řízy její lemu!

A marná chlouba jsou tvých zraků blesky,

jež bodáš v našich dějin zlaté desky.

A zhoubná vřava jsou tvých vzdorů hromy,

když zapaluješ svatohájů stromy

nám nad hlavami v říši dávných bájí,

a reky, věštce směšnou zoveš lájí.

Tak bohy, pěvce dobré i zlé běsy

v kal metáš jako veteš v divé směsi

a jedva lživým přetváříš se želem...

Ó lživědo, tys sopky vyvrhelem!

Ty’s živlem zkázy, žeřavou jsi lávou,

jež nad pohřbenou naší starou slávou

v kru stydne potupy a zapomnění, –

ty nejsi vědou, bujné pustošení!

Snah pravých cílem národů je štěstí!

Ó není věda zdrcující pěstí,

jež povždy znova ranou a zas hanou

nám svátosť ruší, stokrát požehanou.

Ať přísným poznáním se rány léčí;

však takou, lživědo, nám jevíš péči,

že v naše žhoucí rány – jménem pytvy –

nůž smrtný vrážíš, – zrado, hrůzo bitvy.