ČESKÉMU DÁVNOVĚKU. (VI. Pěvci pěvcům.)

V sbor snesme lyry své a spojme hlasů lad

i vzněťme srdcí sladké taje,

my, pěvci jara kras i hvězd i dívčích vnad

i slávy svého kraje!

Ať z vavřínů máš trůn, ať lístek jediný,

ať jenom kvítek z ruky děví,

vzdej, lásky slavíku, vzdej, orle hrdinný,

číms věnčen za své zpěvy.

A všecky trofeje, všech písní slasť i vzlet,

své poesie křídla chvělá,

vše složme k nohám jim, v jich kroků slavný sled,

a všichni skloňme čela!

Jim, varyt geniům, jichž jména kryje stín,

jichž písně věčná záře zdobí,

ó přísahejme česť jim slavně na vavřín

a na neznámé hroby!

Jim, pěvcům rekovným, jichž písní lahoda

zní přes bouř věků děsnozvukou,

jimž tepny dávného, jak býval, národa,

v strun zlatých rázem tlukou.

Jim, českým Zábojům zpěv náš se v pozdrav nes,

však v této písni našich duší

též srdce národa, jak plá i bouří dnes,

ať v paměť věků buší!

Jim, poslům žehnaným, jež zlatý dávnověk

nám se svým zvěstováním ssýlá,

zní sborem nadšeným náš, pěvci! hlasný vděk,

v něm Čechů žár a síla!

Jim, věštcům svobodným, jichž píseň čarovná

hřmí mužnou hloubkou cti a práva,

kdo z malých potomků – kdo z nás se vyrovná?

Jeť jediná jich sláva!

A není v jediném z nás pěvců pýchy té,

by nekořil se jejich výši;

všech plesné výkřiky jich slávě odkryté

jen zbožný obdiv dýší.

Nám pěvcům od bohů jest dáno zjevení

o jejich bytí pravdě krásné,

jí ve tvář proniká pud božský – nadšení –

skrz tajů roucho řásné.

Byť někdy srdcí lad nám ledný tříštil mráz

a různosť dělila je vzdorná,

vstříc drahým pěvcům těm vzruch jeden pojí nás,

a jedna víra svorná.

A v jedné pokoře své věnce skláníme

před velkostí jich lepých zjevů,

a s jednou posvátnou jich láskou hájíme

a v jednom svatém hněvu.

Když vášně démonů v nás brojí vzkypělé,

stesk Zábojův nám zavlá k duši, –

i kleknem objati, jak klečí andělé,

když blízkosť boha tuší.