Českému jihu.

Kolikrát jsem na tvé půdě

v zadumání dlel,

vždy jsem cítil v každé hrudě

velký dědů žel.

Ten se nese jako kletba

smutkem tvojich lad,

otrávena jím je setba,

lehá do poupat.

Českých bratří tichý smutek

jde za stopou mou,

ohlas srdce ryvných půtek

duní dějin tmou.

Co tu stálo, kam jen hnu se,

velkých kolébek!

Trocnovane, Petře, Huse!

Hvězdy v příští věk!

Bohatýři velkých půtek,

kéž váš zmoh’ by stín,

nekonečný český smutek

změnit v český čin!