Českému lidu. (I.)

V tvém vlastním díle, jež jsi stvořil

a z něhož celou duší pláš,

v němž vzrost’ jsi, sebe nepokořil,

jak přivítat tě, lide náš?

Víc ani nelze říci rtoma,

když dosažen tvé práce cíl,

než že jsi doma, doma, doma

a že jsi znovu zvítězil.

Ty velikáne! Slyš, jak dýchá

tvá vlastní duše, dějin skvost –

rci, kde tvých bojů dnes je pýcha,

a kde tvých králů velikost?

Vše stlelo v hrobech, lichá sláva,

již pochovat jsi doved’ sám,

a jen tvá duše v život vstává,

a ty jen zůstal’s dějinám.

Sám spásou svou, sám kletbou svojí,

sám osudem i soudcem svým,

svým příměřím i svými boji,

sám velikým svým vítězstvím.

Vše moh’ jsi zmrhat na bojištích,

kam za cizí jsi slávu táh’:

los mohutných tvých roků příštích

spal ve tvých nízkých chalupách.

Snad spí tam podnes, dítě ještě,

jež matka s chvěním objímá –

leč vzbuzen vstane v šípů deště

a v soudy dějin zahřímá.

A bude soudit právem lidu,

tím právem, které neklame,

svou minulou i dnešní bídu

i svoje příští neznámé.

On vzepře se i vlastní mdlobě,

jež dlela v bludu odvěkém,

sám stará pouta strhá sobě

a bude zase člověkem.

Ó svatá chvíle, doba nová

až v hrdou pravdu promění,

co toužná sloka básníkova

dnes teprv tuší v nadšení!

Stůj, zdravý lide, plémě tvrdé,

byť raněn byl jsi stokráte –

jen zachovej své čelo hrdé

a svoje pěsti zaťaté!

Svá měkká ústa, z kterých klíčí

zvěst volnosti v hluk národů,

a svoji duši holubičí

a svoji víru v svobodu!

Svou svatou vůli, dobrým zůstat,

byť stokráte chtěl jinak svět,

sám ze sebe k své spáse vzrůstat

a vlastní silou mohutnět.

A zmohutníš k té lepší době,

i temnem, které svírá tě,

až království své najdeš v sobě

a ve své vlastní podstatě!