Českému lidu. (II.)

Kolikrát lide náš, z deskových tichých chat

chtěli tě zapudit, chtěli tě zašlapat,

kolikrát biřici cizí a neznámí

o tvůj šat chudobný metali kostkami,

vedli tě v Golgotu, v temno a v úskalí,

korunu trnovou tobě už chystali,

s Jidášem lhali ti polibek v uskoku,

kopím a násilím bodli tě do boku,

kolikrát řekli ti, kleslému v porobu:

„Jsi-li ty boží syn, zvedni se ze hrobu!“

Kde jsi, ty lide náš, kde jsi tak dlouho žil,

že jsi přec duši svou zázrakem zachránil?

Že jsi ji uživil chudé své na zemi,

že jsi ji vykrášlil květem a písněmi,

že jsi ji ochránil hanby a potupy,

že jsi ji skrýti moh’ v rodné své chalupy?

Za nocí hlubokých, které se táhly v dál,

že’s ji jak nemluvně laskal a kolébal,

za bouře, za větru, který tvým krajem táh’,

že jsi jí povídal pohádky o hvězdách,

že ji teď ztracenou, hledanou po léta,

posíláš, lide náš, s úsměvem do světa?

Do světa širého, do srdce srdcí tvých,

vrací se duše tvá na křídlech bělostných,

vrací se rozkvetlá jako máj přesladký,

jako ta princezna z toužné tvé pohádky,

jako ta nevěsta s tebou se navrací,

a jdou s ní družičky, sousedé, dudáci!

Hrdý ty vítězi, lide náš předrahý,

v jásotu, očepen vítej nám do Prahy!

Vezeš nám mládí své, srdcí svých zlatý skvost,

neseš nám v loktech svých velikou budoucnost,

neseš nám právo své, junáku spanilý,

byť se i mraky zas hrozivě kupily –

na vzdory mrakům těm, hučícím potají,

v očí tvých hněvivě blesky se kmitají.

Blesky se vyrojí nocí tvou ubohou,

hvězdy se vysypou jasnou tvou oblohou:

přijde-li bouře teď, přijde i spása s ní –

lide náš, z vůle tvé přece se vyjasní!