„ČESKÉMU SRDCI“

Vlast volá – širou domovinou

zní starostlivý její hlas:

„Mé děti strádají a hynou,

kdo srdce máš, mé děti spas!“

Tak z hlubin srdce hlas ten prýští

a srdcem každým zachvěje:

„V nich zachráníš své lepší příští,

svou budoucnost, své naděje!“

Ze hlubin srdce hlas ten vyšed

proniká ke dnu srdcí všech –

ó, rci, zda možno klidně slyšet,

bys této výzvy neposlech?

Ó, ty, kdo posud jsi tak šťasten,

že trpíš míň, než druzí kol,

to k tobě mluví vroucí hlas ten:

Spěš léčit oněch trud a bol!

Vlast volá k Tobě – kde je bída

zlým hostem, třeba pomoci,

kde nouze lůžko chudých hlídá,

kde pláčí bědní sirotci.

Kde ubohých těch slzy tekou,

tam soucit vejde pod střechu

tu chudou, a svou dlaní měkkou

pohladí, nese útěchu.

Vlast volá – pomoci kde třeba,

tam soucit láskou zaplane,

těm, kdož jsou hladovi, dá chleba

a víru v srdce uštvané.

Rád pod nejchudší vejde střechy,

a kde proud slzí hořkých tek,

utiší pláč i žalné vzdechy

a zhojí žal i zármutek.

Kdož opuštěni jsou a chudí,

tam vlídně, rád se nachýlí,

naděje nové v srdcích vzbudí,

a duše zjasní na chvíli.

Jde soucit – k ubohým se sklání,

rád pomáhá vždy ze všech sil,

a s ním jde tiché požehnání

všech, jichžto slzy utišil.

Vlast volá k záchraně svých dětí,

v ten požehnaný český lán

hlas její starostlivý letí –

kdo pochopils, buď požehnán!

A žehnán buď, kdo veden snahou

byls věrnou, v níž zřels největší

svou slávu: vidět Matku drahou

v úsměvech štěstí, v bezpečí!