ČESKOAMERICKÁ VĚTEV (I.)

Na osamělé větvi této

květ z jara vůní nedýchá,

a nikdy z ní, když přijde léto,

zpěv ptačí nezní do ticha.

Bez mízy, listů, bez účele

k obloze chladné, zachmuřelé

ční větev, která usýchá.

Šum větrů, který z dálky duje

přes moře, pláně, pohoří,

o krásách světa vypravuje

a o životě hovoří.

Však schnoucí větev osamělá

se nepohne. Je zlhostejnělá.

V ní zájem zhas’ a nevzhoří.

Pták zpěvavý když na ni sedne,

tu ovane ho chlad a mráz.

Znavené křídlo rychle zvedne

a spěšně letí dále zas.

Jak žalobný zpěv elegický

či jako výsměch pamfletický

zní ustrašený jeho hlas.

Té větve truchlé živoření

je hořký paskvil na život.

V ní vznětu, ruchu, síly není

a zatrpklý jest její plod.

Housenky, mšice, parasiti

se pouze na ní šťastni cítí

a ssají z ní jak o závod.

A jednou vichr přižene se

a smrti píseň zahude.

Bouř poslední se nad ní snese.

Staň se tvá vůle, osude!

A větev zvadne, zhyne, spadne

ku zemi cizí, zemi chladné,

však v pádu šumět nebude.

Tak lhostejně, jak žila kdysi

pražádné touhy necítíc,

setlí a se zemí se smísí

a nezbude z ní zcela nic.

A bezohledná historie

do desek svých pak o ní vryje:

Byla kdys větev... a nic víc.