ČESKOAMERICKÁ VĚTEV (II.)

A přišel čas, kdy větev osamělá

přec zašuměla.

To bylo v onu noc, kdy nepřítel

se plížil k prahům lidských příbytků

a žhářskou rukou oheň do nich vrhal

a krví barvil nebesa i zemi,

vykrádal pole, chalupy a chrámy,

a rdousil starce, do otroctví vlekl

ženy a dítky. Kopyty svých koní

úrodu ničil v štěpnicích a lánech

a řetězy kul pro duchy a těla.

V tu temnou noc, jež zburcovala lidstvo

požárů dýmem, hrůzou milionů,

ta osamělá, živořící haluz

se zachvěla, když strašný vichr zadul.

To bylo tehdy, odvěký když vrah náš

se zkrvácenou sekerou se plížil

k rodnému kmenu, aby rázem podťal

a k zemi skácel naši českou lípu

a její tělo změnil v prach a popel

v plamenném žáru světového ohně.

Však starý kmen, jenž po staletí dlouhá

vzdoroval bouřím, sekerám a bleskům

a z vlastní půdy ssál svou všecku sílu,

neklesl, nesklonil se. V těžké noci,

jež jako příkrov na Evropu padla,

zázrakem rozkvet v nejkrásnější květy.

Vstříc jitru, v které vždycky pevně věřil,

své větve rozpial, bouří omlazené,

a pod košatou, šumnou korunu svou

shromáždil všecky syny své a dcery.

A zdravý, starý kmen jim zárukou byl,

že bude lépe po přejití vichřic.

A dálná jeho větev, přesazená

do cizí půdy, jež ji stravovala,

svou mízu nezapřela. Jak by nová síla

prýštila do ní z krve mučedníků,

co na dunajských mřeli popravištích,

a z krve reků, kteří vyšli rozbít

říš násilí a křivdy. Každý záchvěv,

jenž korunou hnul staré, rodné lípy,

vyvolal ohlas u zámořské větve.

A na hlas, který z dálné vlasti zazněl

a na poplach bil v zvony českých srdcí,

na výzvu, zvoucí k odboji a lásce,

k oběti krve, ke cti vlastní duše,

k boji a slávě, k vítězství a pravdě,

v odpověď dálná větev zašuměla.

Snad někdy uschne. Snad ten čas je blízký.

Snad v cizí půdě zahyne a setlí.

Však žila přec, by v doby vlnobití

kmen rodný nezhynul a mohl žíti.