Českou vískou.

Den se chýlí ku západu –

pluh dobrázdil černou líhu,

nad souvratí v mrazném chladu,

špačků hejno táhne k jihu.

Na tarase do kamení,

lasice se jak stín ztrácí,

polní myš už v polosnění

zvolna v svůj se brloh vrací.

Po strništi jinovatka

krajkou vroubí stébla žlutá,

kouřem voní selská chatka,

při ní dřímá vrba dutá.

Jak ve snu přes pustá lada

noha má se šine zvolna,

na pažit se rosa vkrádá

a do oka slza bolná.

Líto mi tě, nevolníku,

bezcitné té polní hrudy –

když myslím – o mučenníku! –

na tvou bídu, na tvé trudy.

Jak ten těžký kříž svůj vláčíš

bez oddechu, bez ustání,

jak chléb černý slzou smáčíš,

s večera i za svítání.

Jak tě stejný osud hněte –

tebe i tvou tesknou krávu

a jak oba pracujete,

jenom za tu bídnou stravu.

A když spánek v noční tiši

svírati chce tvoje skráně,

tu se ještě s hořkou číší

sklání k tobě anděl Páně.

Jest to dumné přemítání,

o zítřejšek starost bledá,

jež se k tvému lůžku sklání

a volně ti spáti nedá.

Když pak vstáváš zpola snící,

zas do bídy, do soužení,

s tělem schřadlým, v mrazném chvění

se smutnou tou, věrnou lící:

Tu v tvé duši osiřelé

klíčí skromně, v těžké chmuře,

jediné jen přání vřelé:

by nebylo ještě hůře!