ČESKÝ AHASVER.

Kdykoli v krčmě dozpíváno

a dohráno, až boží ráno

se dívalo mhou do oken,

tu Švanda vposled v divém skoku

vzal děvče k boku

a sobě kázal zahrát jen...

Podlaha tancem zaduněla

a smíchem kol se jizba chvěla. –

Ó takto chtěl bych umřít hned,

ba sázím, svaté na výsosti

svou veselostí

že okouzlím jak celý svět!

Dotančil, dohrál, dopěl taky,

a juž ho nesou nad oblaky,

před božím soudem chví se již.

Na váhu anděl dudy skládá

a váha padá.

Tvých vin je, Švando, velká tíž!

Prokleté tyto tvoje dudy,

jež síly ples a radost všudy,

ti nespomohou, vždyť sám čert

z nich piští, kviká a se šklebí,

a tady v nebi

všem dávno přešel smích a žert.

Švanda se mračně dívá v eden,

jen jediný tón, kdyby jeden

chtěl nějak ven z dud vytrysknout,

že zapomněl by svatý každý

své žalmy navždy

a v rej by musil zavýsknout.

Jest souzen! Zní to v tiši děsné,

a Švanda zdrcen k zemi klesne;

a s váhy anděl shodí měch –

bum! sotva dopad’ na zem ráje –

ó zázrak, hraje,

ač jeden to a krátký vzdech...

Jen jeden, ale co v něm bylo,

hned nebe kol se rozjasnilo,

na svatou z dálky světec kýv’,

kol andělíčků pestré tlumy

smích sotva tlumí,

sám Bůh to nezřel jaktěživ! –

Roztančil celý ráj se v mžiku,

kde kdo byl, jak na obrtlíku

na jediný tón dal se v let,

a proroci a vyznavači

a v řady stáčí

se polka tu, tam menuett.

Ustaňte, hřmí to v hromu hlase,

i pošlete ho na zem zase,

ráj celý v tance kotouči!

A měch juž letí mračny k zemi

a žasem němý

se Švanda za ním poroučí.

A kletba hřímá hvězdným šerem:

Buď, Švando, českým Ahasverem,

choď stále světem zas a dál,

na světě veselosti třeba

je jako chleba,

kam vejdeš, zmizí trud a žal...

Za viny tvé to buď tvým trestem!

A Švanda chodí vsí a městem

ve chvíli ranní, večerní,

tu popěvkem, tu dud svých stiskem

a teď i tiskem

(háv na sebe vzal moderní!)

jest všady věren svému cíli

a sotva kdy se u nás zmýlí,

ó nahraďte mu tedy ráj,

a krůpěj české veselosti

s ním šlehne v kosti

a usměje se český kraj! –