ČESKÝ BÁL

Veliký sál v Konviktu

jeden šum a ruch.

Že už je nás tolik tu,

nikdo neměl tuch.

Měšťan, šlechtic, byrokrat,

dívek celý květný sad,

a ty všecky spial a zvlád’

jeden plesný duch.

Barvy naše národní

všude zdraví hled,

světla planou, hudba zní,

kolem tance let.

Nad světla však zářivá

(nezabudeš za živa!)

vlastenců všech usmívá

oko se i ret.

Nad hudbu řeč sladčeji

česká zní – jak dout

van když cítíš nadějí! –

ne již skryta v kout;

však už dost se krčila,

lahodná a spanilá,

čas je, by se rozlila

bez bázně a pout.

Hlavou kývá dobrý Tyl

v šumný rej a vír,

Pichlovi, jak by se lil

rokot rajských lyr,

mladý Rieger pro panny

má jen zrak, a Villani

tančí, stále zadaný

básník kavalír.

Což to dnes, že na rtu sten,

mnohý trpěl chud!

Zapomněn dnes, zapomněn

všechen hnět a trud;

oči hoří, tváře žhnou,

krásné dívky v kolo zvou,

co dnes censor s hrudkou svou

a co krutý Muth!

Vtom však shon a chumel, chvat –

vše se zachvěje.

Má i dnes v číš padnout snad

hořkost krůpěje?

Ne, ne, žár zas na líčka,

mrzutost jen maličká:

vlásenkář se Kapička

vetřel do reje.

O bálu zlý trousil vtip,

žel prý starých dob,

a teď vdral se kout zas šíp

nových han a zlob.

Již ho vedou za ruku,

hoďte plesných za zvuků

v smíchu za ním paruku

i ten starý cop!

A dál v tanec, rej a let! –

ne jak před rokem,

teď už půjdem stále vpřed

jarým poskokem.

Dnešek slib a zástava:

nová doba nastává,

puká led a roztává,

v květy pučí zem.

Co tu zář plá, zvoní číš,

Praha tichá spí,

však se jiná, jiná již

zítra probudí;

se srdce jí sejde mráz,

bude česká, naše vráz,

přivine v své lásce nás

všecky ke hrudi.

Nic se nediv, matičko,

vždyť byl český bál!

Nemni, že jen kratičko

sen se ti to zdál;

srdce bijí, pne se páž,

hle, co dcer a synů máš,

na sta ti jich v boj a stráž

bál dnes vydupal!