Český bratr.

Čtyři muži vážných tváří

v staré jizby polotemně

rokují a rozumují

o osudech české země.

Jeden tak a druhý onak,

každý podle vlastních zásad

vidí národ v budoucnosti

buďto trpět, nebo jásat.

Venku pnou se k zamračené

klenbě nebes věže Týna,...

ach, to Praha, srdce vlasti,

k modlitbě své ruce spíná.

Tři z těch mužů zástupci jsou

politických hlavních směrů,

svorní v tom, že má to nyní

český národ na maděru,

ale v tom, jak pomoci mu,

nesvorností zatvrzelí –

jsou tak málo přátely si

a tak mnoho nepřátely.

Venku mha a neveselo,

ulice je plna bláta,

a kdo na ní opozdil se,

kolem okna domů chvátá.

Slyš, teď čtvrtý z mužů praví:

„Všichni máte pravdu sice,

ano všichni, ale jenom –

promiňte mi – s polovice.

Z výkladů-li vašich vyjmu

něco, něco z bible listův,

máte as můj celý program,

jasný, prostý – zákon Kristův.“

Venku prší, oblaka se

stahují jak stíny noci,

kolem okna stále řidčej

míhají se pozdní chodci.

Čtvrtý z mužů pokračoval:

„Jak to prosté: „Miluj bližní!“

Vím, že u vás cílové to

doposud jsou nedostižní.

Ale jednou podmaní si

hloubkou pravdy všechno všude,

a pak teprv člověčenstvo

velkým, slavným, šťastným bude.“

Venku roste tma a dusno,

přijde bouře dozajista;

podle okna přechází už

nějaký jen policista.

„Pravda, zatím všechno všude

k udržení svého panství,

Němci, šlechta, slavná vláda

posílá jej do vyhnanství,

ba i církev, které přece

nejvíce ho šetřit patří,

ale buďme upřímní si,

také my, i my, ó bratří!“

Venku pro déšť nezřít Prahu,

pusto, mrtvo, smutno kolem,

u okna pak krk a uši

vyčuhují pod chocholem.

„Hleďme tomu zákonu se

duchem, srdcem dostat k jádru,

a z nás bude každý křemen

a náš národ jako z kvádrů

a před naší velikostí

zas uteče Němec chlubný,

jako utek’, sotva zaslech’

husitské jen vířit bubny.“

Kdo to venku věžmi Týna

pozvedá své ruce k nebi?

Z ulice dvé obličejů

do vnitřku se jizby šklebí.

„Tak když v nás ten zákon přejde,

obestře nás světlo nové,

skvoucí tak, že odzbrojí se

jím i naši odpůrcové,

ba že se i parlamenty,

jak nás shlédnou, shroutí studem,

a my v záři té své pravdy

jen se na to dívat budem.“

Venku pusto, mrtvo kolem,

od okna se stáhly uši,

a teď jako pažbami se

na veřeje mocně buší.

„Tak i chrámy lží a klamu

bořiti se budou samy,

národní pak církev česká

vstane nad jich ssutinami,

a z ní do všech světa koutů

i k té nejbídnější naci

dostane se zákon Kristův

druhou českou reformací!“

Ve dveřích se objevily

pod chocholem známé tváře –

žádný strach, ten český bratr

jest jen výtvor balladáře.