ČESKÝ DIOCLETIAN

Buď vítán, Drtino, můj věrný bojci!

Po vlastech českých roznášels mou slávu,

jsa placen státem z fondu pro extense,

a dokazovals jasně mému lidu,

že naše zem je příliš nepatrná,

než aby na ní mohlo hrát se drama,

v němž vystoupil by sám Bůh Vykupitel –

neb větší rohlík musí být i lepší

a větší planeta musí hrát větší roli.

Tys vyložil to tónem kazatelským,

že posluchači mněli se být v chrámě

a řekli potom: Je to zbožný člověk!

Jak hodný musí býti jeho mistr!

Zvěst přinášíš mi věru znamenitou,

že presidentem české republiky

jsem zvolen od čtenářů Horké „Stopy“.

Leč, milý brachu, k tomu třeba peněz!

Bez peněz těžko vládnout v říši Švihy,

i Herben s Macharem jen za peníze hrají.

Než Vilém z Wiedu táh do Albánie,

dva miliony napřed vypůjčil si!

Mně hnusí se už hnízdo, jež zvem Praha,

a nejraděj bych zapakoval kufry,

leč k cestování, brachu, třeba peněz!

Německá vláda zklamala mě zcela.

Jak odměnila nesmírné mé služby?

Jen pověz, co jsem všechno činil pro ni!

Já obra českého jsem uved v zmatek,

já Samsonovi ostříhal jsem vlasy,

ba víc, já jedem zlomil jeho sílu!

Měl v srdci víru, minulost svou velkou

a v očích ideál, své státní právo.

A všechno toto rozmetal jsem v hadry!

Denis mě nazval „vybíračem kosů“

a pravdu řek: Já české kosy vybral

a havrany jsem v Čechy pustil krákat.

Já rozsápal ty blanky starých písem,

jež ve Králové Dvoře našel Hanka,

a rozfouk’ sen o kráse starých Čechů,

jak ropucha zdroj poesie zaleh’.

Já roztrhal ty staré pergameny,

z nichž národ hájil korunní svá práva.

Jen stále korunu tu viděl zářit

a za tou metou všechny síly sbíral

v boj vítězný. Já ideál ten rozbil

a sved’ lid k reálnímu hašteření.

A aby hříčkou byl jen v prstech vrahů,

já podryl základ všechněch velkých činů:

tu víru v Boha. Já jsem učil mládež,

jež pro moudrost k mým hrnula se nohám,

ne Bohu věřit, ale vždy jej hledat,

a nikdy nenalézat... Samson leží,

leč zpupná Vídeň necení mých služeb

a pořád ještě nepakuju kufrů.

Čekal jsem tedy spásy z jiné strany:

Od Israele, s nímž je Zlaté tele.

I obřezal jsem uši své a rozum

a Hilsnera jsem vytahoval z bláta.

Ty upomínky tíží, duši unavují!

Bojů jsem prodělal jak starý hejtman,

však tento boj mne nejvíce stál krve.

Do práv jsem fušoval i mediciny,

Anežku Hrůzovu jsem zrobil z hadrů,

na hřbetě nosil model po pokoji

a studoval jsem strangulační rýhu,

při čemž mi Dr. Bulova byl rádcem,

do Polně jezdil jsem jak tajný agent

a platil jsem si řadu detektivů

(kdo prstem hnul, hned ruku natahoval).

Bych židovského lotra vysvobodil,

jsem matku zavražděné nařkl z vraždy

a bratra chtěl jsem dostat do vězení!

Je pravda, zcela nepodařilo se,

porotou dvakrát odsouzen byl Hilsner,

však morálního vítězství jsem dobyl

a sladký plod mé práce jedl Bejlis!

Tisk pokrokový zkrotil jsem jak hada,

už syčí: „Není rituální vraždy!

Kdo myslí jinak, není pokrokový!

Toť pověra, že žid by mohl vraždit!“

Tu píseň zpívají už všeci vrabci –

a to jest dílo mé a mojich žáků!

Leč odměna za obrovskou tu práci?

Ó Israeli! I tys nevděčníkem!

Já hledal pomoci – ne v Praze tupé –

ve Vídni, v cizině, a přišla – skrovná.

I tyto vzpomínky jsou trpké, trpké...

Já tehdy jmenován byl českým Zolou.

Ten dostal zlato, já však jenom sliby.

Jednoho dne jsem dostal expres dopis:

To spisovatel český (s křivým nosem)

mi oznamoval, že se tvoří výbor,

v němž zasedají křesťané a židé

a chystají mi čestný dar. Co říkám?

Já odpověděl na to velmi chutně,

že nebojím se žádných čestných peněz,

že dovedu je dobře komandovat.

A z jiné strany zaslechl jsem s plesem,

že bude sto až dvě stě tisíc zlatých.

Já pravil hned, že udělám tři stánky:

Tož Macharovi, Herbenovi, Sobě.

A zapakuju kufry. Vale, Praho!

Leč, za čas přišlo psaní (už ne expres),

že značná suma už je pohromadě,

leč lidé bohatší se bojí dávat –

a konečně, že – plán je odložen!

Co s penězi se stalo, podnes nevím.

(Snad uloženy pro sirotky v Mostě.)

A tak je Machar posud u Rotschilda,

a Herben posud v Čase dělá kata,

utíná ruce u samého ucha,

a já tu sedím posud na svém kufře....

Ó Praho prokletá! Ó moje fatum!

Leč brzo přišel pokyn makavější.

Zaklepal u mne mladší právník pražský

(jméno jsem zapomněl, však podle nosu

jsem poznal, že byl kdys mým posluchačem)

a nabízel dar čestný českých židů,

však žádal do „Času“ dva redaktory..

To byla urážka! Což mohou židé

líp hájit zájmy židů než my v „Čase“?

A mimo to, co vlastně nabízeli?

Jen čtyriašedesát tisíc zlatých...

Má úcta pane, zdrávi vzkazovali!

Tu třeba více! Jenom napjat síly

a nespouštět, když nemůžete přidat!

Prch někam na poušť, nevrátil se více.

Než, dobrých věcí bývá do třetice.

Před dvěma lety deputace židů

se dostavila k bratru Macharovi

a hlásila dar k mému jubileu.

On poradil jim, počkat k Ježíškovi.

Já řek mu hned, na JEHO poručení,

že Ježíšek nic nepřinese jistě.

A měl jsem pravdu. Bohužel. Jak vždycky.

Ó Drtino, já končím s nechutí!

Já nevěřím už v počeštění židů.

Ó škoda času, práce, lží a špíny!

Ó barbarství! Ó hrozné vzpomínky!

Ó jaký vztek mám na ty novináře,

již myslí, že jsem dostal tolik peněz!

Ó provazy! a mrskat kupce z chrámu!

Jdi k Horkému a rci, že nepřijímám

to presidentství české republiky,

že čestných darů jsem už po krk syt!

Já jinou cestou získám cti a zlata:

Podkopu Rusko v novém velkém díle,

jež německy též pro židy jsem vydal,

v něm dokazuji mravnost revoluce!

Ej, baťuško, ty pocítíš mou sílu!

A v Čechách zatím hájím bratra Švihu.

Uf! Paštika mě tlačí v žaludku.

Toho mi bratr Klofáč nadrobil...