ČESKÝ KOMEDIANT.

Před málo věky pustili mi žilou...

Krev zarputilou.

A od těch dob mé svaly stále cvičí

let orlí peruti holubičí.

Jak ve vzduch udeřit a dát se v plavný let

a přece silou udiviti svět.

Ach, těch mých skoků a těch přemetů! –

Jak pobavily v cirku vzácné pány!

Těch ran a zbabělého záští v odvetu,

jež odškodňuje nás, – nás tatrmany...

Těch hrozeb dušených a honosného křiku,

když z písku arény a v poplivaném triku

jsem naposled se zvedal na nohy:

půl héros a půl šašek ubohý...

Proč tehdy utich smích? Nebyl jsem směšný snad?

Proč bledne protivník, když vítězným se cítí?

Snad nechce doopravdy udeřiti

ten chuďas – akrobat?

Sám postoj odboje, sám tvrdý v oku blesk,

to samo stačilo už tenkrát pro potlesk...

A já šel dále!...

Jakoby Bůh řek srdci mému: Vstaň!

a ono ožilo...

Utřel jsem líčidlo. Zvedl zbraň...

Salto mortale

se zdařilo

A teď bych měl dále už jít za hlasem v srdci, jenž zpívá,

v kolébku nové mé síly, zázračně zrozené,

pryč z špinavých plachet cirku, kde bouří pochvala lživá,

ven v čarovné jitro mého prvního lidského dne...

Z manéže ven, kde úspěchy zlatem se platí,

za hlasem, který mne volá v otčinu tajemnou;

tu cestu razil můj děd a konec se ve hvězdách tratí,

nikdo už nekráčel tudy po něm a přede mnou...

A zatím: když duše se na mžik omládlá k výšinám vznesla,

už padám a padám v komediantský svůj klam...

Zlaťáky sbírám u nohou, z hlediště chytám hesla,

tělo své vzpřímené hrbím v kompliment sem a tam...

A těším se v srdci svém štěstím a úspěchem sytém,

až moje hubené hnáty ztuční zas blahobytem...

A zatím tu stojím a řídká krev zase mi chladne

uprostřed věnců a květů a vavřínů uvadlých...

Čekám, kdy ještě nějaký laur mi spadne...

Ó, krvi holubičí!

A zatím: Galerie už syčí.

A v lóžích tutlají smích...